Decision detail

IV.ÚS 587/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.587.02
Date: Aug 7, 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 587/02 ze dne 8. 7. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 587/02

Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti K. N., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2002, čj. 6 To 77/02 - 32,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

1 odst.

2 a čl.

8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel tvrdí, že svým návrhem ze dne 11.

2002 požadoval povolení obnovy řízení.

Městský soud v Praze ve veřejném zasedání vyslechl svědka L.

M. a usnesením stěžovatelův návrh zamítl.

Městský soud se však nevyrovnal s dalším důkazem a to dopisem, který zaslal F.

S. odsouzenému N. a ve kterém se doznává ke dvěma útokům a prohlašuje, že u soudu označí pravé pachatele.

Soud tento nový důkaz pouze konstatoval, avšak nijak ho nehodnotil ani se s ním nevypořádal.

Stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí městského soudu byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta, přičemž zmíněný dopis opět nebyl hodnocen jako nová skutečnost.

Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn.

Nt 102/2002, Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 6.

2002, čj.

Nt 102/2002 - 21, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.

Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10.

2002, čj.

6 To 77/02 - 32.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle ustanovení § 278 odst.

1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

Ve stěžovatelově věci tedy jde o to, zda by stěžovatelem předložené nové důkazy a skutečnosti mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé či nikoli.

V této otázce se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tyto nové důkazy a skutečnosti by jiné rozhodnutí ve věci samé odůvodnit nemohly.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů již provedených obecnými soudy a mohl by zasáhnout pouze tehdy, pokud by skutkové okolnosti případu a právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu.

O takový případ však evidentně nejde.

Obecné soudy své právní závěry rovněž řádně a věrohodně odůvodnily.

Není pravdou, že se městský soud se nezabýval dopisem spoluodsouzeného F.S., neboť tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí důvody, pro které nepovažuje změnu výpovědi F.

S. za novou skutečnost, která by mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé.

Z původních soudních rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů, totiž vyplývá, že proti stěžovateli svědčí mnohé důkazy zcela nezávisle na výpovědi spoluodsouzeného S. a její změna by tedy nemohla jakkoli ovlivnit závěr o stěžovatelově vině a proto neexistuje důvod pro povolení obnovy řízení.

Důvodem obnovy by naopak byla změna výpovědi, která v předchozím řízení hrála roli klíčového a rozhodujícího důkazu proti obviněnému, což byl zřejmě případ stěžovatelem zmíněné "jiné trestní věci u Krajského soudu v Plzni", avšak nikoli případ možné změny výpovědi spoluodsouzeného S.

Z tohoto důvodu nelze považovat jeho nevyslechnutí u hlavního líčení za procesní pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého rozhodnutí o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení.

Pokud stěžovatel tvrdí, že spoluodsouzený F.

S. podal návrh na obnovu řízení u Městského soudu v Praze, ve kterém prohlašuje, že se stěžovatel nedopustil některých skutků, za které byl odsouzen a že tyto skutky spáchal sám, je povinností Městského soudu v Praze tuto skutečnost znovu posoudit a vydat nové rozhodnutí o přípustnosti obnovy řízení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena.

Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění zák. č.

77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. července 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu