Decision detail

IV.ÚS 430/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.430.02
Date: 29. 1. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 430/02 ze dne 29. 1. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Pavla Varvařovského a soudců JUDr.

Vladimíra Čermáka a JUDr.

Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti B.

L., zastoupené JUDr.

K., advokátem, na postup orgánů veřejné moci spočívající v tvrzených průtazích v řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26.

2002, na základě výzvy k upřesnění petitu a specifikaci žádostí, jimiž se obracela na níže označené orgány, doplněným dne 31.

2002, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud "Okresnímu úřadu - pozemkovému úřadu v Mělníku, Ministerstvu zemědělství - Ústřednímu pozemkovému úřadu v Praze a Ministerstvu vnitra ČR - Státnímu ústřednímu archivu v Praze a) zakázal pokračovat v neodůvodněných průtazích ve věci vyřizování žádostí stěžovatelky podané v lednu 1990 těmto institucím, u nichž stěžovatelka uplatňovala svůj restituční nárok na majetek po hraběti K.

T.-H., zahrnující zámek a velkostatek s inventářem v k.ú.

L., okr.

Mělník, dále zámeček C. č.p.

118 v Praze 5, dále T.-H. palác č.p.

176/III, T.

4 v Praze, dále objekt č.p.

182/IV, H. nám.

5 v Praze 1, a kterými žádala o vydání dokumentů osvědčujících její restituční nároky" a rovněž, aby Ústavní soud "b) přikázal jmenovaným úřadům v předmětné věci konat".

Podle odůvodnění ústavní stížnosti namítané průtahy označených orgánů veřejné moci spočívají v tom, že ačkoliv stěžovatelka v roce 1991 uplatnila u Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Mělníku restituční nárok, tento úřad o něm do okamžiku sepsání ústavní stížnosti nerozhodl a naopak, jeho uplatnění podáním ze strany stěžovatelky kategoricky popírá.

V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že si v době uplatnění zmíněného nároku nepořizovala záložní kopie učiněných podání, a proto dnes nemůže účinně oponovat odmítavým stanoviskům jak uvedeného pozemkového úřadu, tak ani Ministerstva zemědělství ČR - Ústředního pozemkového úřadu, o tom, že její jméno nebylo v evidenci uplatněných nároků nalezeno.

Stěžovatelka dále tvrdí, že osobní spisy rodiny se nacházejí v Ústředním státním archivu Ministerstva vnitra ČR, které je bezdůvodně zadržuje, resp. jejich existenci popírá, neboť toto opakovaně poté, co ji údajně vyrozumělo o možnosti osobně vyzvednout požadované doklady, zaujalo stanovisko, že žádné stěžovatelkou vyžádané dokumenty nemá k dispozici.

Ta má tak za to, že je ohledně jejích žádostí nečinné.

Podle přesvědčení stěžovatelky děje se tak proto, že objekty, jejichž vydání se domáhá, mají značný politický a strategický význam, z čehož plyne posléze nedostatek vůle státu, tj. jeho vyjmenovaných organizačních součástí aktivně konat ve smyslu vyřízení jejího restitučního nároku.

Z těchto okolností také pramení obtíže spojené se shromažďováním podkladů k prokázání klíčových skutečností pro jeho úspěšné uplatnění.

V tomto jednání potom spatřuje stěžovatelka porušení čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, paralelně i čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále se cítí být pro svůj sociální původ diskriminována v rozporu s právem chráněným čl.

3 odst.

1 Listiny a konečně dotčena i v právu vlastnit majetek zakotveném v čl.

11 odst.

1 Listiny, neboť v tomto ustanovení je podle jejího názoru současně implicite obsaženo právo na vydání majetku, který ji historicky a po právu náleží jako nezbytný předpoklad výkonu vlastnického práva.

Na základě výzvy Ústavního soudu se vyjádřili k ústavní stížnosti účastníci řízení - Okresní úřad v Mělníku, okresní pozemkový úřad (od 1.

2003 je právním nástupcem Ministerstvo zemědělství ČR, pozemkový úřad v Mělníku); Ministerstvo zemědělství ČR - Ústřední pozemkový úřad v Praze a Ministerstvo vnitra ČR - Státní ústřední archiv v Praze.

Shodně odmítli vývody ústavní stížnosti, poukázali na svou součinnost se stěžovatelkou, kterou doložili přílohami dokládajícími skutečnosti jimi tvrzené a zdůraznili, že přes učiněná zjišťování v příslušných evidencích nebyl žádný doklad o uplatněném restitučním nároku stěžovatelky z roku 1990 (ani 1991) dohledán.

Po přezkoumání projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka brojí proti tvrzené nečinnosti shora označených orgánů veřejné moci zjevně neopodstatněně, a to z důvodů dále uvedených.

Nejprve Ústavní soud konstatuje, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, čl.

2 odst.

2 Listiny).

Vycházeje z tohoto obecného východiska, posuzoval v těchto intencích i nyní projednávaný případ.

Ve vztahu k ústavní stížnosti připomíná, že je vázán jejím petitem, ve kterém stěžovatelka svůj návrh upíná k tvrzeným průtahům ve věci vyřizování jejích žádostí z ledna 1990.

K výzvě Ústavního soudu ze dne 15. července 2002, resp. k její části, v níž byla vyzvána, aby ve svém návrhu mj. specifikovala žádosti, jimiž se na označené orgány obracela, žádné tvrzení nepředestřela a jakékoliv listinné či jiné důkazy dokládající její skutková tvrzení v tomto směru nedoložila.

Dotčené orgány veřejné moci ve svých vyjádřeních existenci takových žádostí z předmětného období popírají a zdůrazňují svůj korektní postoj tyto údajné žádosti na základě dalších podání stěžovatelky z devadesátých let ve svých spisových materiálech vyhledat, což dokumentují i fotokopiemi listin adresovaných stěžovatelce, tvořících přílohy jejich vyjádření, ovšem tato jejich snaha měla být bezúspěšná.

Ústavní soud tak konstatuje, že nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o průtazích týkajících se vyřizování jejích žádostí z ledna 1990, neboť ta je (ani žádosti z roku 1991) žádným způsobem nedoložila a neprokázala jejich uplatnění.

V případě, kdy nejsou ať již jakékoliv příslušné návrhy v tomto směru doloženy, nelze z povahy věci mluvit ani o průtazích ve vztahu k údajné "nečinnosti" jich se týkajících.

Na ostatní žádosti stěžovatelky uplatněné v průběhu devadesátých let, které bylo lze doložit, orgány veřejné moci reagovaly, a to že nikoliv způsobem, který by stěžovatelka považovala za odpovídající, když z předložených listinných materiálů ze strany účastníků řízení vyplynulo, že tito se jimi v rámci dostupných možností zabývaly, nezakládá opodstatněnost jejích tvrzení o průtazích upínajících se k návrhům z ledna 1990 (podle odůvodnění ústavní stížnosti z roku 1991), které podle ní učinila.

Totéž lze obdobně říci i ohledně jejího tvrzení, že osobní spisy rodiny se nacházejí v Ústředním státním archivu Ministerstva vnitra ČR, které je bezdůvodně zadržuje, resp. jejich existenci popírá, neboť toto opakovaně poté, co ji údajně vyrozumělo o možnosti osobně vyzvednout požadované doklady, zaujalo stanovisko, že žádné stěžovatelkou vyžádané dokumenty nemá k dispozici.

Jak vyplynulo z vyjádření tohoto orgánu a jím připojených listinných dokladů, uvedená tvrzení nemají oporu v jakýchkoliv důkazech, které by stěžovatelka k jejich prokázání předložila a fotokopie listin zaslaných účastníkem řízení Ústavnímu soudu nasvědčují, že tomu tak, jak stěžovatelka uvedla, není.

Pro úplnost se sluší závěrem k výhradám stěžovatelky v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu dodat, že čl.

11 odst.

1 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv uplatněný nárok na ně.

Ústavně zaručené právo na restituci majetku neexistuje.

Ohledně tvrzení o diskriminaci z důvodu sociálního původu v rozporu s čl.

3 odst.

1 Listiny potom stěžovatelka tuto námitku uvedla pouze v obecné rovině, aniž by bylo možno bez dalšího dotčení na uvedeném právu dovodit.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu