Decision detail

IV.ÚS 416/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:4.US.416.02
Date: 23. 9. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 416/02 ze dne 23. 9. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 416/02

Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P.D., zastoupeného Mgr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2.4.2002, čj. 13 To 119/2002-348,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 25.6.2002, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského osudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7.2.2002, čj.

5 T 135/2001-316.

Návrh neměl náležitosti vyžadované zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel byl proto vyzván k odstranění vad, což učinil podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 23.8.2002 a 25.10.2002.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně sp.zn.

5 T 135/01, ze kterého zjistil, že dne 7.2.2002 byl stěžovatel rozsudkem tohoto soudu čj.

5 T 135/2001-316 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst.

1 písmena b) a e), odst.

2 trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst.

1 a 2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst.

1 trestního zákona, kterých se dopustil celkem 16 útoky vloupáním do chat či zahradních chatek, odkud odcizil věci v celkové hodnotě 146.835,- Kč.

Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl dne 29.9.1999 usnesením Obvodního osudu pro Prahu 4, sp.zn.

Pp 15/99, podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody.

Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Praze, který usnesením sp.zn.

13 To 119/2002 ze dne 2.4.2002 odvolání jako nedůvodně zamítl.

Stěžovatel napadl toto rozhodnutí Krajského soudu v Praze včas ústavní stížností.

V ní namítal, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, a to tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je pojato povšechně a je opřeno o skutečnosti spočívající v doznání stěžovatele o početnosti útoků proti napadeným objektům.

V rozsahu odcizených věcí však soud vycházel výhradně z výpovědi poškozených a jejich tvrzení a neprovedl podle stěžovatele všechny důkazy, ačkoliv ve věci stálo tvrzení stěžovatele proti tvrzení poškozených.

Odňal tak stěžovateli právo k prokázání jeho tvrzení, a to bez řádného odůvodnění, jen s poukazem na nadbytečnost těchto důkazů.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že současně podává dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Z přípisu, doručeného Ústavnímu soudu dne 3.10.2002, Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR dne 27.

8.2002 usnesením, sp.zn.

3 Tdo 520/2002, dovolání v neveřejném zasedání odmítl.

Rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání je ve své prvé části zjevně neopodstatněné a v části druhé bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v ust. § 265b odst.

1 trestního řádu.

Rozhodnutí o dovolání však navrhovatel ústavní stížností nenapadl.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů v dané věci, v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl.

90 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ze spisového materiálu vyplývá, že obecné soudy věc projednaly v souladu s trestním řádem veřejně, provedly příslušné dokazování, důkazy zhodnotily podle ust. § 2 odst.

6 trestního řádu a vyvodily z nich odpovídající právní závěry.

Námitkami obžalovaného (ústavního stěžovatele), které jsou totožné s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti, se i odvolací soud řádně zabýval, přesvědčivě své závěry zdůvodnil a vyvrátil všechny vývody stěžovatele, uvedené v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně.

Ústavní soud nemá důvod závěry Krajského soudu v Praze zpochybňovat, neboť je považuje za ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. září 2003 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu