Decision detail

III.ÚS 745/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.745.02
Date: 18. 2. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 745/02 ze dne 18. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 745/02

Ústavní soud České republiky rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti Ing. P.M., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 39 C 420/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 29 Co 419/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 758/2002,

takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5.

12.

2002 napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Mezitímním rozsudkem ze dne 15.

2001, sp. zn.

39 C 420/96, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 o tom, že nárok na náhradu škody žalobce (nyní vedlejšího účastníka) z titulu odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 občanského zákoníku je co do základu důvodný.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

29 Co 419/2001-131, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tak, že žalobce (nyní vedlejší účastník) se domáhal náhrady škody, kterou utrpěl na zdraví tím, že pes ve vlastnictví stěžovatele jej porazil a způsobil mu úraz.

V žalobě však neoznačil žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, teprve dodatečně v průběhu jednání navrhl provedení důkazu výslechem řady svědků.

Svědecké výpovědi těchto osob se však podle tvrzení stěžovatele rozcházely, rovněž tak podle stěžovatele byla výpověď žalobce vnitřně rozporná (náraz psa z levé strany a zranění pravého kolene).

Přesto obecné soudy dospěly k závěru, že uplatněný nárok žalobce na náhradu škody je důvodný.

Stěžovatel se však domnívá, že pokud si obsahy jednotlivých výpovědí odporují, není možno z toho učinit závěr, že došlo k úrazovému ději a že škodu způsobil svým jednáním stěžovatel (tím, že neovládl svého psa).

Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nesplnily svoji zákonnou povinnost hodnotit důkazy způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř.

Porušením této kogentní normy jednoduchého práva současně došlo podle názoru stěžovatele k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se v daném případě nejprve zabýval přípustností a včasností podané ústavní stížnosti.

K přípustnosti ústavní stížnosti proti pravomocnému mezitímnímu rozsudku Ústavní soud konstatuje, že jde o rozhodnutí, kterým je obecný soud vázán při konečném rozhodování o výši škody.

O základu nároku již nemůže být před obecnými soudy znovu jednáno, a proto jde o rozhodnutí, které nelze již v konečném rozhodnutí přezkoumávat.

Ústavní stížnost proto představuje přípustný opravný prostředek ochrany práv stěžovatele.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost až poté, co o podaném dovolání rozhodl dovolací soud tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné, vycházel doposud Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti z názoru, že takový prostředek k ochraně práva stěžovateli zákon neposkytuje a neposkytoval, a tudíž že posledním opravným prostředkem bylo rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání.

Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č.

46129/99 a v rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č.

47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání pro nepřípustnost, je podána včas.

V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (viz sdělení Ústavního soudu publ. pod č.

32/2003 Sb.).

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen.

Ústavní soud tedy není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl.

82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu.

Obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit; provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl.

36 Listiny základních práv a svobod, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci.

Ústavní soud proto může přikročit k posuzování a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem pouze za předpokladu, že lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu.

Jinými slovy jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud sám s takovým hodnocením zcela neztotožnil.

Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů extrémní vybočení z pravidel daných ustanovením § 132 o. s. ř., které by zakládalo v rozhodování obecných soudů libovůli, na níž stěžovatel upozorňuje a ve které spatřuje hlavní důvod zásahu do práva na spravedlivý proces.

Libovůle v rozhodování spočívá zpravidla v nesouladu mezi skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů, hodnocením provedených důkazů a učiněným právním závěrem.

Libovůli však nelze shledávat pouze v samotném hodnocení důkazů, které je ovládáno zásadou volnosti a jehož prostřednictvím obecný soud poznává a "rekonstruuje" skutkový stav za předpokladu, že jsou závěry soudu v tomto směru náležitě odůvodněny v jeho rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn.

39 C 420/96, Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byly provedeny důkazy v podobě znaleckého posudku MUDr.

B. č.

268/1996, potvrzení MUDr.

T. ze dne 29.

2000 a výslechů svědků, a to J.

P., J.

F., J.

S. (jednání dne 9.

1998), M.

T. (jednání dne 29.

1998), Z.

K. (jednání dne 14.

12.

1998), V.

K., P.

N. a J.

S. (jednání dne 15.

1999).

Z těchto důkazů a z výpovědí účastníků řízení si obecné soudy učinily závěr o skutkovém stavu tak, že v souladu s ust. § 132 o. s. ř. vyhodnotily jednotlivé důkazy samostatně a v jejich vzájemné souvislosti.

Tyto závěry jsou podle názoru Ústavního soudu v napadeném rozsudku soudu prvního stupně náležitě odůvodněny, k čemuž byl ostatně nalézací soud veden v průběhu předchozích řízení také soudem odvolacím, který právě z důvodů nedodržení kautely dané ust. § 132 o. s. ř. svými usneseními ze dne 11.

11.

1999 (č. j.

29 Co 396/99-72) a ze dne 19.

10.

2000 (č. j.

29 Co 359/2000-97) původní rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

Jen na okraj Ústavní soud poznamenává, že odpovědnost za škodu podle § 420 občanského zákoníku je odpovědností konstruovanou na principu presumovaného zavinění, jak ostatně v napadeném rozsudku správně uvedl soud prvního stupně.

To však v rovině procesní neznamená, že by bylo jakkoli omezeno důkazní břemeno žalobce, pokud jde o jednotlivé složky odpovědnosti (vznik škody, konkrétní jednání konkrétního kvalifikovaného subjektu).

Na druhou stranu podmínkou případné exkulpace žalovaného je, aby prokázal, že jednání (ať už k němu došlo komisivně či omisivně), kterým porušil právní povinnost a způsobil škodu a které bylo v soudním řízení prokázáno, nezavinil.

Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že postup obecných soudů svědčí o libovůli v jejich rozhodování.

Neshledal proto důvodů pro přehodnocení důkazů provedených dovolacím soudem a neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jenž by svědčil o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2003 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu