Decision detail

III.ÚS 67/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.67.02
Date: Dec 3, 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 67/02 ze dne 12. 3. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti ing. J. M., zastoupeného JUDr. M. T., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j. 21 Cdo 2521/2000-72 a Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j. 39 Co 613/99-49 takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu z 15.11.2001 č.j.

21 Cdo 2521/2000-72 a rozsudku Městského soudu v Praze z 22.5.2000 č.j.

39 Co 613/99-49 vydaných v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podle § 46 odst.

1 písm. c) zákoníku práce.

K vývoji řízení před obecnými soudy uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 9 jeho žalobě vyhověl, avšak Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Nejvyšší soud posléze dovolání také zamítl.

Stěžovatel upozornil, že již v roce 1997 obdržel výpověď pro soustavné porušování pracovní kázně, avšak v soudním řízení bylo prokázáno, že se žádných porušení pracovní kázně nedopustil a byl postižen pouze pro vyjadřování svých odlišných názorů na transformaci podniku.

Po pravomocném rozsudku hodlal stěžovatel pokračovat v práci, bylo mu ale sděleno, že je nadbytečný.

Proto mu byla v roce 1998 dána výpověď z důvodu organizační změny spočívající ve zrušení skupiny, která měla být ustavována ad hoc, a ve které stěžovatel v době před výpovědí pracoval sám.

V další části návrhu popsal stěžovatel průběh soudního sporu, především se zřetelem na svoje námitky ohledně krácení jeho zákonných práv účastníka řízení podle § 118 odst.

3 občanského soudního řádu a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel zastává názor, že podle čl.

38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i § 118 občanského soudního řádu má právo kdykoliv před ukončením jednání soudu se vyjádřit ke všem provedeným důkazům, i k právní stránce věci a doplnit tak případně i závěrečné vyjádření svého právního zástupce.

V návrhu na zahájení řízení také namítal, že dovolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože nepovažoval za potřebné provést jednání o dovolání za jeho účasti.

Stěžovatel se zaměřil i na hmotněprávní podmínky platnosti výpovědi z pracovního poměru a kromě jiného uvedl, že promlčecí doba jednoho roku pro uplatnění výpovědi platí analogicky i pro výpověď podle § 46 odst.

1 písm. c) zákoníku práce, byť v něm není výslovně stanovena, protože zákoník práce je nutno vykládat v souladu s čl.

1 Listiny tak, aby nebyla porušena rovnost občanů.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že podstatou stěžovatelových námitek je jeho nesouhlas s tím, jak odvolací soud a dovolací soud posoudily věc z hlediska aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce, a nabízí vlastní výklad použitých zákonných ustanovení a také vlastní názor na to, které důkazy měly být v řízení provedeny, jak měly být hodnoceny a jak měl být zjištěný skutkový stav podřazen pod jednotlivá ustanovení zákona.

Stěžovateli jde v důsledku o to, že o jeho nárocích soudy nerozhodly podle jeho představ.

Z hlediska práva na spravedlivý proces vznáší stěžovatel jen námitku k tomu, že mu nebylo umožněno před odvolacím soudem se vyjádřit a že dovolací soud rozhodl o jeho dovolání bez jednání.

K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že k možnosti stěžovatele vyjádřit svůj názor před odvolacím soudem se dovolací soud obšírně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku a na toto odůvodnění odkazuje.

V dovolacím řízení nebylo žádného důvodu k tomu, aby jednání bylo nařízeno.

Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze, ač k tomu byl vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Technický a zkušební ústav stavební Praha, s.p., zaslal Ústavnímu soudu vyjádření k návrhu, ale současně v něm uvedl, že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka.

Proto Ústavní soud k tomuto vyjádření nepřihlédl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání.

Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

V další fázi řízení byla věc hodnocena z hlediska její opodstatněnosti.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Posouzením obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jejím ústředním motivem je jednak polemika se závěry obecných soudů ohledně hodnocení podmínek neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, s určitou snahou o promítnutí do ústavněprávní úrovně, jednak argumentace směřující k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

Pokud jde o první okruh otázek, Ústavní soud připomíná, že z ústavněprávního hlediska je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní zásady, na něž navazují komplexy norem příslušného právního odvětví.

Zasažení základního práva a svobody vydává jen kvalifikované porušení některé z těchto norem, a to např. v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní regulace) nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V posuzované věci Ústavní soud žádný takový zásah nezjistil, naopak, poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, v němž jsou přesvědčivě posouzeny stěžovatelovy námitky k procesnímu postupu soudu i k hodnocení skutkového stavu.

Druhou skupinu tvoří přímé porušení základního práva nebo svobody, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces.

Obsah tohoto práva však nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.

Stěžovatelova tvrzení o porušení tohoto práva tím, že dovolací soud nepovažoval za potřebné nařídit jednání o dovolání za jeho účasti, nejsou případná.

Právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka s možností jeho vyjádření ke všem prováděným důkazům (čl.

38 odst.

2 Listiny) nutno vztahovat na celé řízení, nikoliv ho izolovat do jednotlivých fází řízení.

Proto lze považovat ustanovení § 243a odst.

1 občanského soudního řádu upravující projednání dovolání za souladné s citovaným ustanovením Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12.března 2003 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu