Decision detail

III.ÚS 192/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.192.03
Date: 17. 12. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 192/03 ze dne 17. 12. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 192/03

Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2003 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelů 1) JUDr. L. K., a 2) I. M., obou zastoupených JUDr. P. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j. 1 Co 225/2002-44, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 28/2002-33 [stěžovatele 1)] a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. srpna 2002 č. j. 19 C 29/2002-27 [stěžovatele 2)], t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud se seznámil s obsahem připojených spisů Krajského soudu v Plzni sp. zn.

19 C 28/2002 a 19 C 29/2002, odůvodněním ústavní stížnosti, jakož i obsahem spisu vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn.

III.

ÚS 256/01 , přičemž pro posouzení ústavní stížnosti považuje za vhodné zrekapitulovat následující: Žalobou před obecným soudem se stěžovatelé domáhali omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč, když se postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod sp. zn.

OVCH 410/2000 použily jejich fotografie s uvedením jejich jmen, příjmení a dat narození za účelem rekognice, cítili být dotčeni ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11 a násl. obč. zák.

Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 20. září 2000 č. j.

19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25 jejich žaloby zamítl.

Vrchní soud v Praze k jimi podanému odvolání uvedené věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí a rozsudkem ze dne 6. února 2001 sp. zn.

1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000 citované rozsudky soudu prvního stupně potvrdil.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé následně napadli ústavní stížností s poukazem na porušení základních práv plynoucích z čl.

2 odst.

2, čl.

7 a čl.

10 Listiny základních práv a svobod.

Předmětná ústavní stížnost byla nálezem ze dne 21. března 2002 sp. zn.

III.

ÚS 256/01 zamítnuta.

Pro úsudek o důvodnosti nyní posuzované ústavní stížnosti je podstatné, že v případě tehdejšího hodnocení předmětné občanskoprávní věci všechny v ní rozhodující soudy vycházely z nesporných zjištění, dle nichž vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Cheb v trestním řízení proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se ženami podle § 246 odst.

1, odst.

2 písm. a), c) tr. zák. a kuplířství podle § 204 odst.

1, 2, 3 písm. b) tr. zák., provedl během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami.

Za tím účelem sestavil fotografické soubory, a to i z registru fotografií občanských průkazů, do kterých byly kromě fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatelů, kterých se trestní řízení nijak netýkalo.

Dále zde byly připojeny i již výše zmíněné osobní údaje stěžovatelů (jména, příjmení a data narození).

Jiný důvod vložení fotografií, včetně uvedených osobních dat, nežli za účelem rekognice fotografiemi, stěžovatelům, jak uvádí v ústavní stížnosti, znám nebyl a jiný účel ani předpokládat nemohli.

Ostatně žalovaný v tehdejším řízení, tj.

Česká republika -Ministerstvo vnitra ČR, tento důvod, tedy jejich použití za účelem rekognice, potvrdil.

Citovaná rozhodnutí se opírala o v té době takto prezentovanou nezpochybnitelnou skutečnost.

Stěžovatelé uvádějí, že předmětná data a fotografie nebyly vloženy do vyšetřovacího spisu za účelem rekognice, jak dodatečně zjistili.

Tato základní skutková změna dle jejich názoru vyplývá z odůvodnění usnesení Inspekce ministra vnitra ze dne 25. února 2002 sp. zn.

IN-1/12-Tr-2002.

Informace z šetření zmíněného orgánu podle názoru stěžovatelů je taková, že kriminalisté pro potřebu své práce sestavili album vytypovaných osob, které se mohly trestné činnosti dopustit a při šetření potom zjišťovali, kdo je skutečným pachatelem trestné činnosti.

Za pomoci takto sestaveného fotoalba byli zjištěni pachatelé trestné činnosti a proti nim posléze zahájeno řádné trestní stíhání.

Nebylo však již zjištěno proč a z jakého důvodu toto fotoalbum sestavené pro kriminalistické účely bylo vloženo do trestního spisu.

Proto se stěžovatelé svými návrhy ze dne 23. dubna 2002 domáhali povolení obnovy řízení, o nichž obecné soudy rozhodly ústavní stížností napadenými usneseními.

Dle stěžovatelů nesprávně, když měli jako předběžnou otázku (§ 135 odst.

2 o. s. ř.) posoudit, zda skutečně bylo fotoalbum pořízeno za účelem rekognice a tato byla provedena správně v souladu s tr. řádem, což údajně neučinily.

Stěžovatelé tedy považují za klíčovou skutečnost, že fotoalbum bylo vytvořeno za jiným účelem, než je provedení rekognice, přičemž takto nahlížený skutkový stav potom nemůže splňovat v daném případě podmínku zákonné licence.

Nelze potom tudíž posuzovat ani kolizi omezení práv na ochranu osobnosti dle § 12 odst.

2 obč. zák. z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl.

10 Listiny základních práv a svobod a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu.

Stěžovatelé uzavírají, že v omyl byly uvedeny nejen soudy obecné, nýbrž i Ústavní soud a pro tvrzenou nesprávnost napadených usnesení obecných soudů, jež dospěly k odlišnému závěru, se domáhají jejich zrušení.

II.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl.

83 Ústavy ČR).

Jako důkaz na podporu svých tvrzení, v němž spatřují důvod pro povolení obnovy řízení ve věci Krajského soudu v Plzni sp. zn.

19 C 43/2000 a 19 C 44/2000, stěžovatelé předložili obecným soudům usnesení Inspekce ministra vnitra, pracoviště Karlovy Vary, ze dne 25. února 2002 č. j.

IN-1/12-Tr-2002, jímž bylo dle § 159a odst.

1 tr. řádu odloženo oznámení JUDr.

K. [stěžovatele 1)] na policisty Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Praha, kpt.

Z. a ppor.

L. pro podezření z trestného činu neoprávněné nakládání s osobními údaji ve smyslu § 178 odst.

1 tr. zák., kterého se měli dopustit tím, že si od policistů OÚV Cheb pplk.

Bc.

M. a kpt.

Bc.

Z. na přelomu roku 1999 a 2000 převzali několik desítek karet "FLOP" s fotografiemi osob a následně z nich vyhotovili fotoalbum pro účely trestního řízení, přestože od dotčených osob neměli souhlas ke zveřejnění jejich osobních dat.

Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze při svém rozhodování o povolení obnovy řízení posuzovaly možnost podřazení uvedeného usnesení z hlediska jeho obsahu pod ust. § 228 odst.

1 písm. a) o. s. ř.

Již Krajský soud v Plzni správně konstatoval, že (civilnímu) soudu nepřísluší hodnotit provádění důkazů v jiné (trestní) věci, tj. zkoumat zda postup orgánů činných v trestním řízení při provádění důkazů byl v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu, když toto hodnocení přísluší pouze (trestnímu) soudu v rámci přezkumu na základě řádných či mimořádných opravných prostředků.

V odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2003 č. j.

1 Co 225/2002-44 se potom výslovně uvádí, že dle názoru tamního soudu ze zmíněného usnesení nelze dovodit závěr, že by album do předmětného trestního spisu bylo zařazeno z jiných důvodů než pro účely rekognice.

V návaznosti na to, jakož i na kontext původního občanskoprávního sporu odvolací soud uzavřel, že nově zjištěnou skutečnost spočívající ve výběru fotografií konkrétně určených osob jako osob na řízení nezúčastněných, a to jiným útvarem policie než činným v předmětné trestní věci, jenž album do spisu zařadil za účelem rekognice, potom neshledal skutečností, která by mohla přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají hodnocení předmětného listinného důkazu (rozhodnutí) ze strany obecných soudů, když nabízejí vlastní alternativu dovození odlišných závěrů.

Z dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů se podává, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat toliko situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.

3, č.

34; sp. zn.

III.

ÚS 166/95 , tamtéž, sv.

4, č.

79, a další).

Vyjádřeno jinými slovy, má-li dojít ze strany Ústavního soudu v návaznosti na výhrady upínající se k důkaznímu procesu ke kasačnímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů, musí se jednat o situaci, kdy nelze hodnocení důkazů z uvedených důvodů ani rámcově vtěsnat do intencí hodnot, na nichž je založen právní stát, z nichž jednou ze základních je princip zákazu libovůle (čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR).

V daném případě Ústavní soud výše naznačený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů, nalézající svého výrazu ve výrocích jejich usnesení, nejsou v rozporu s vlastním obsahem listinného důkazu (rozhodnutí), jenž byl z podnětu stěžovatelů proveden a výše popsaným způsobem pro účely povolení obnovy řízení hodnocen.

Proto byla ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003