Decision detail

II.ÚS 754/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.754.02
Date: 28. 1. 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 754/02 ze dne 28. 1. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., právně zastoupené JUDr. L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2001, č. j. 16 Co 218/2001-139, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 253/2002-149, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 9.

12.

2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.

10.

2002, č. j.

28 Cdo 253/2002-149, a to pro porušení čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13.

2000, č. j.

18 C 209/96-96, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3.

2001, č. j.

18 C 209/96-110, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaný Výzkumný ústav p. a s., a. s., byl uznán povinným vydat žalobkyni I.

K. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) dům čp.

511/15, č. parc.

1881 v kat. úz.

P. a aby žalovaný Obvodní podnik bytového hospodářství v P., státní podnik v likvidaci, se sídlem v P. byl uznán povinným vydat žalobkyni dům čp.

523/13 č. parc.

1882 v kat. úz.

Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1.

10.

2002, č. j.

28 Cdo 253/2002-149, podle ust. § 243b odst.

4 a § 218 odst.

1 písm. c) o. s. ř., odmítl pro jeho nepřípustnost Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Ve svém rozhodnutí, sp. zn.

ÚS 325/99 , Ústavní soud vyslovil právní názor, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.

V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Usnesení soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1.

10.

2002, č. j.

28 Cdo 253/2002-149, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, odmítl pro jeho nepřípustnost, není možno toto dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, tak počala plynout již ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se uvádí (na str. č.

3 rozsudku), že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovatelce doručen k rukám jejího zplnomocněného zástupce dne 19.

12.

2001.

Ústavní stížnost podala stěžovatelka u Ústavního soudu dne 9.

12.

2002.

Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, tedy byla podána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty.

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rovněž výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatelky podle ust. § 243b odst.

4 a § 218 odst.

1 písm. c) o. s. ř., odmítnuto pro jeho nepřípustnost.

Tento soud však nerozhodoval ve věci samé a procesní pochybení Nejvyššího soudu ČR, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá, a toto ani nebylo Ústavním soudem zjištěno.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, a sice v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.

11.

2001, č. j.

16 Co 218/2001-139, podle ust. § 43 odst.

1 písm. b) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.

10.

2002, č. j.

28 Cdo 253/2002-149, podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl předseda senátu V Brně dne 28. ledna 2003