Decision detail

II.ÚS 290/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.290.02
Date: Apr 2, 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 290/02 ze dne 4. 2. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MVDr.

F., zastoupeného JUDr.

J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.

2002, č.j.

23 Co 503/2001-112, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10.

2001, č.j.

5 C 57/2000-71, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a 1) I.

H., a 2) J.H., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým bylo rozhodnuto, že vedlejší účastníci řízení, kteří zde vystupovali jako žalobci, jsou vlastníky blíže určených nemovitostí.

Podle jeho závěrů vedlejší účastníci uzavřeli se stěžovatelem kupní smlouvu k těmto nemovitostem s odkládací podmínkou.

Protože stěžovatel podle zjištění soudu I. stupně kupní cenu nezaplatil, nenabyla kupní smlouva účinnosti a stěžovatel proto není vlastníkem nemovitostí.

Krajský soud toto rozhodnutí potvrdil, avšak z jiných právních důvodů, když podle jeho názoru kupní smlouva žádnou odkládací podmínku neobsahovala.

To považuje stěžovatel za zásadní pochybení, neboť tím byl porušen § 219 o. s. ř.

Poukázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález, sp. zn.

III.

ÚS 139/98 , podle kterého změna právního názoru odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se tím otevírá možnost účastníků vyjádřit ke změně právního náhledu, případně i předložit nové důkazy.

Dále namítá, že tak odvolací soud učinil na základě doplnění dokazování o výpověď svědka Š., aniž hodnotil jeho hodnověrnost a vztah k účastníkům řízení, čímž porušil § 132 o. s. ř.

Dále se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, který namítal, že sice uzavřel jako ženatý kupní smlouvu sám, nicméně se předmětné nemovitosti staly součástí společného jmění manželů.

Jestliže pak bylo předmětem řízení určení vlastnictví, a nikoli vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, měla na žalované straně vystupovat i jeho manželka jako nerozlučný společník.

K této námitce se soud vůbec nevyjádřil, takže je rozhodnutí nepřezkoumatelné a tím i neústavní.

Proto stěžovatel namítá porušení svých základních práv podle čl.

36 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

S ohledem na složitost skutkových zjištění a námitky stěžovatele si Ústavní soud nejdříve vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení.

Za 1) účastníka se vyjádřila JUDr.

B., která v plném rozsahu odkázala na odůvodnění rozsudku.

Za 2) účastníka se vyjádřil JUDr.

Z., který uvedl, že původně zastával jiný právní názor, nyní však se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu.

Má rovněž za to, že žalobci prokázali, že kupní cena zaplacena nebyla.

Žádný z vedlejších účastníků se nevyjádřil.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas, když sice byla podána 61 dnů po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, avšak v nejbližší pracovní den.

Stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen.

Proto byla přezkoumána přípustnost ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Takovým prostředkem je od 1.

2001 rovněž žaloba pro zmatečnost (viz též Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu.

Komentář.

C.H.BECK, Praha 2001, s.

334).

Tou lze ve smyslu § 229 odst.

3 o. s. ř. napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Toto ustanovení bylo obsaženo původně v § 237 odst.

1 písm. f) o. s. ř. jako dovolací důvod a bylo předmětem výkladu Ústavního soudu v nálezu, sp. zn.

III.

ÚS 139/98 , kterého se stěžovatel dovolává jako základního východiska své ústavněprávní argumentace.

Jinak řečeno, ze zákona (o. s. ř.) plyne zákonný nárok stěžovatele podat žalobu pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které právě ve své ústavní stížnosti uvádí.

Stěžovatel žalobu pro zmatečnost nepodal, ačkoli pravomocný rozsudek odvolacího soudu byl vydán 29.

2002 a ač mu byl výklad této otázky Ústavním soudem znám, a dokonce se jej dovolává jako hlavního důvodu své ústavní stížnosti.

Tím však Ústavnímu soudu zabránil v meritorním přezkoumání důvodů jeho ústavní stížnosti, neboť projednání takového návrhu není podle zákona o Ústavním soudu přípustné.

Důvod k postupu podle § 75 odst.

2 písm. a) téhož zákona zde nebyl.

Ústavním soudem nebyly shledány okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o tom, že by ústavní stížnost týkající se běžného občanskoprávního sporu přesahovala svým významem podstatně osobní zájmy stěžovatele, neboť k takové situaci by mohlo dojít teprve tehdy, kdyby např.

Nejvyšší soud názor Ústavního soudu vyjádřený ve stěžovatelem uváděné judikatuře nerespektoval.

Proto nezbylo než návrh jako nepřípustný dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4.

2003 Vojtěch Cepl soudce zpravodaj