Decision detail

I.ÚS 516/03

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.516.03
Date: Apr 11, 2003
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 516/03 ze dne 4. 11. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 516/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. listopadu 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Duchoně a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.

N., H.

D., I.

M., L.

M. a J.

J. právně zastoupených JUDr.

H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.

2003, č. j.

28 Cdo 508/2002 - 156, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.

11.

2001, č. j.

15 Co 307/2001- 143 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15.

2001, sp. zn.

9 C 390/95, t a k t o: Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se ústavní stížností doručené Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl.

90 Ústavy ČR.

V záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelů proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 o vydání věci.

Napadeným rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný (Městská část Praha 3) byl uznán povinným uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání věcí, nemovitostí, kterých se stěžovatelé domáhali podle zákona č.

87/1991 Sb.

V odůvodnění svého rozhodnutí prvostupňový soud uvedl, že žaloba byla zamítnuta s ohledem na skutečnost, že vůči povinné osobě výzva nebyla uplatněna včas a dále se vypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se znovuotevření běhu lhůty po vydání nálezu Ústavního soudu č.

164/1994 Sb.

Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu nalézacího s tím, že odvolání nebylo důvodné, neboť právní posouzení dané věci soudem I. stupně bylo shledáno správným.

Nejvyšší soud ČR pak svým usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, ve kterém především vytýkali soudu odvolacímu i nalézacímu příliš zužující výklad ustanovení § 5 odst.

2 a odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb. ve znění po novele provedené nálezem č.

164/1994 Sb., jako nepřípustné.

V odůvodnění svého usnesení dále uvedl, že otázka, kterou stěžovatelé předložili k přezkumu dovolacímu soudu, není otázkou po právní stránce zásadně významnou, neboť již byla jednoznačně vyřešena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu.

Stěžovatelé výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadli ústavní stížností, neboť se domnívají, že výklad nálezu Ústavního soudu č.

164/1994 Sb. provedený obecnými soudy je příliš restriktivní a dále se domáhají použití přirozeného práva.

Dále uvádějí, že samotné zmeškání lhůty stanovené § 5 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů by nemělo vést k zániku práva stěžovatelů na zmírnění či odstranění majetkové křivdy způsobené bývalým komunistickým režimem.

V postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé zásah do jejich práva na spravedlivý proces vyplývající z čl.

36 odst.

1 Listiny a dále porušení čl.

90 Ústavy ČR.

Proto navrhují, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil.

Poté, co stěžovatelé odstranili vady podání, mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.

Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn.

III.

ÚS 269/99 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, Praha, C.

Beck 2000, str.

235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci a interpretaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k porušení kogentní normy jednoduchého práva, resp. k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu.

Ústavní soud po prozkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy interpretovaly ustanovení § 5 odst.

2 a odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění po novele provedené nálezem č.

164/1994 Sb., zcela správně dle ustálené judikatury a ve světle rozhodnutí Ústavního soudu.

Jak se již Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřoval, pokud stěžovatelé neuplatnili svůj nárok na vrácení nemovitostí ve lhůtě pro ně relevantní, jejich nárok zanikl a výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, jenž novelizoval zákon č.

87/1991 Sb., nemohl být obnoven, neboť stěžovatelé nespadají do skupiny osob, která z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČR (původně ČSFR) nemohla svého práva využít (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp.zn.

IV. ÚS 114/98

). V napadených rozhodnutích obecných soudů tudíž nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2003 JUDr. František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu