Decision detail

I.ÚS 106/03

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2003:1.US.106.03

Date

13. 3. 2003

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 106/03 ze dne 13. 3. 2003

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Klokočky a soudců JUDr.

Elišky Wagnerové a JUDr.

Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti společnosti P.

I., spol. s. r. o. zastoupené JUDr.

J.

M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.

10.

2002, č. j.

28 Ca 307/2001-48, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jejího základního práva podle čl.

4 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy a návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí žalovaného.

Ústavní soud proto přezkoumal řízení, které rozhodnutí obecného soudu předcházelo.

Na žádost stěžovatelky vydal Magistrát hlavního města Prahy souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu (ZPF) ve smyslu § 9 odst.

6 zákona č.

334/1992 o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o ochraně ZPF") (rozhodnutí ze dne 22.

1.

1999, č. j.

OŽP/20562/VIII/2143/98).

Souhlas byl vydán za předpokladu splnění řady podmínek, mezi něž patřila i úhrada finančního odvodu, jehož výše byla stanovena pouze přibližně s tím, že skutečná výše bude stěžovatelce stanovena rozhodnutím (podle § 11 zákona o ochraně ZPF) poté, co stavební povolení nabude právní moci.

Magistrát hlavního města Prahy poté rozhodl o umístění dočasné stavby stěžovatelky (rozhodnutí ze dne 26.

3.

1999, č. j.

121217/99/OUR/S/Me).

Obvodní úřad městské části Praha 8 nato vydal stavební povolení k předmětné stavbě (rozhodnutí ze dne 2.

12.

2000, č. j.

14806/99-3052/Ba, dle rozsudku Městského soudu v Praze dne 2.

2.

2000).

Poté, co stěžovatelka oznámila skutečnou výměru odnímané půdy (1.

2.

2001), Odbor životního prostředí úřadu městské části Praha 8 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit finanční odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF v souvislosti s plánovanou výstavbou (rozhodnutí ze dne 12.

3.

2001, č. j.

OŽP/2001/0234).

Stěžovatelka uvádí, že výše odvodu byla stanovena v rozporu s platnými právními předpisy a v rozporu se skutečnostmi existujícími v době vydání rozhodnutí.

Tento rozpor měl spočívat v tom, že rozhodnutí o uložení finančního odvodu vycházelo z podmínek existujících v době vydání souhlasu s odnětím půdy ze ZPF, zatímco od vydání tohoto souhlasu byl schválen zákon č.

98/1999 Sb., kterým byl změněn zákon o ochraně ZPF, a byla rovněž schválena změna územního plánu hl. m.

Prahy, kde dotčené pozemky byly nově určeny k zástavbě, čímž došlo ke změně výše odvodu za předmětné odnětí.

Magistrát hlavního města Prahy ("Magistrát") jako odvolací orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí a toto potvrdil (rozhodnutí ze dne 23.

5.

2001, č. j.

MHMP/47071/VII/R-407/01/Pf).

MHMP/47071/VII/R-407/01/Pf).

Magistrát vyšel z názoru, že podmínky vydaného souhlasu s odnětím zemědělské půdy ze ZPF se staly závaznou součástí územního rozhodnutí (rozhodnutí o umístění stavby).

Stěžovatelka namítá, že kdyby tak tomu mělo skutečně být, muselo by tak být výslovně stanoveno ve výrokové části územního rozhodnutí.

Územní rozhodnutí však o tom, že nabytím právní moci se jeho závaznou součástí stávají i podmínky vydaného souhlasu s odnětím ze ZPF, výslovně nehovoří.

Proto se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy žalobou u Městského soudu v Praze, který napadeným rozhodnutím (ze dne 30.

10.

2002, č. j.

28 Ca 307/2001-48) její žalobu zamítl.

Dle stěžovatelky mělo být rozhodováno o výši odvodu podle právního stavu platného v době vydání stavebního povolení, nikoli rozhodnutí o umístění stavby.

Tím, že o výši odvodu správní orgán rozhodoval podle stavu platného v době vydání rozhodnutí o umístění stavby, připustil dle stěžovatelky zpětnou účinnost zákona v rozporu se zásadami právního státu.

Proto se stěžovatelka dovolává čl.

1, čl.

2 odst.

4, čl.

9 odst.

3 Ústavy a čl.

4 odst.

1 Listiny.

Jak Ústavní soud již mnohokrát opakoval, není součástí obecné soustavy soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a jeho úkolem je ochrana ústavnosti dle čl.

83 Ústavy ČR.

V této souvislosti Ústavní soud zkoumal, zda došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Stěžovatelka považuje za vadu napadeného rozhodnutí, že do výrokové části územního rozhodnutí nebyly zahrnuty podmínky souhlasu s odnětím zemědělské půdy, a odtud dovozuje nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, když tyto předmětný souhlas za součást územního rozhodnutí považovaly.

Ze zákona o ochraně ZPF nicméně výslovně vyplývá, že souhlas s odnětím půdy ze ZPF je závaznou součástí rozhodnutí, které ve věci má být vydáno podle zvláštních předpisů, a žadatel je povinen plnit podmínky v něm stanovené (§ 10 odst.

1 zákona o ochraně ZPF).

Souhlas s odnětím půdy ze ZPF je součástí rozhodnutí ze zákona, a není tedy nutné - jak nesprávně uvádí stěžovatelka - aby tak bylo výslovně stanoveno ve výrokové části takového rozhodnutí.

Ve věci stěžovatelky je takovým rozhodnutím územní rozhodnutí, od jehož právní moci byla stěžovatelka povinna plnit podmínky stanovené v souhlasu s odnětím půdy ze ZPF.

V tomto ohledu tedy nedošlo k žádnému protiústavnímu zásahu do stěžovatelčiných práv.

Ústavnímu soudu proto poté, co přezkoumal obsah napadeného rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti, nezbývá než konstatovat, že k zásahu do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, napadeným rozhodnutím nedošlo, a proto byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut ( ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2003 JUDr.

Vladimír Klokočka předseda senátu