Decision detail

IV.ÚS 566/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.566.02
Date: Jan 11, 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 566/02 ze dne 1. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 566/02

Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. E. R., advokátkou, proti průtahům v řízení před obecnými soudy,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 20.

2002 se stěžovatel domáhá blíže nespecifikovaného zásahu Ústavního soudu odůvodněného tvrzením, že předseda senátu Krajského soudu v Brně v odvolacím řízení, vedeném pod sp. zn.

12 Co 55/2001, porušil řadu ustanovení občanského soudního řádu, čímž způsobil průtahy v soudním řízení.

Stěžovatel shledává porušení svých práv v tom, že Krajský soud v Brně akceptoval námitku promlčení a poté zrušil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení, aniž by z odůvodnění jeho usnesení bylo patrno, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazu řídil, případně proč neprovedl další důkazy.

Zrušení rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel pociťuje jako další průtahy ve vyřizování případu, a proto na tuto skutečnost reagoval stížnostmi zaslanými předsedovi Krajského soudu v Brně a Ministerstvu spravedlnosti ČR.

Oba orgány mu však odpověděly v tom smyslu, že porušení ustanovení o. s. ř. nepovažují za průtahy.

Stěžovatel odkazuje na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn.

III.ÚS 218/97 , a žádá, aby Ústavní soud jeho případ přešetřil a zjednal nápravu.

Ze spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn.

5 C 400/2000, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhá po žalovaném, Zemědělském družstvu O., vypořádání transformačního podílu podle zákona č.

42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve výši 223 567,- Kč.

Rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 12.

10.

2000, čj.

5 C 400/2000-91, byl k odvolání obou účastníků řízení v napadených výrocích zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.

2002, čj.

12 Co 55/2001-122, a v tomto rozsahu vrácen soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Třebíči poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 19.

2002, čj.

5 C 400/2000-139, proti kterému se žalovaný odvolal.

Z dalších listin založených v soudním spisu je zřejmé, že věc je ve stadiu předložení věci Krajskému soudu v Brně k rozhodnutí o odvolání (č. l.

148).

Ústavní stížnost není důvodná.

Předmětem ústavní stížnosti je tvrzení o porušení procesního předpisu, v důsledku kterého dochází k průtahům, neboť věc je třeba opětovně projednat soudem prvého stupně.

Takto nastolená argumentace však svědčí o nepochopení institutu jiného zásahu orgánu veřejné moci podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i o nepochopení funkce ústavní stížnosti samotné.

Ústavní soud je nucen v prvé řadě připomenout, že "ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení.

Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.

Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 62/95 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

4, s.

243).

Tyto závěry plně dopadají i na projednávaný případ.

Pokud má stěžovatel výhrady k rozhodnutím obecných soudů ospravedlňující zásah Ústavního soudu, může se domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv ústavní stížností poté, co vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), a řízení bude ukončeno pravomocným rozhodnutím.

Ústavní soud však upozorňuje na to, že pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti, a odkazuje na svoji dostupnou judikaturu, ze které vyplývají meze jeho pravomoci.

Co se týče namítnutých průtahů, které je třeba chápat ve smyslu shora uvedeném, Ústavní soud je neshledal.

Řízení o opravném prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 12.

10.

2000 bylo ukončeno, okresní soud následně dne 19.

2002 rozhodl a řízení se nyní nachází ve stadiu nového odvolacího řízení, které však ústavní stížnost nezahrnuje.

Ústavní soud tedy uzavírá, že již v době podání ústavní stížnosti (22.

2002) šlo o návrh neopodstatněný, neboť nesměřoval proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, ale ve své podstatě brojil proti rozhodnutí obecného soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu