Decision detail

IV.ÚS 471/02

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2002:4.US.471.02

Date

Jun 11, 2002

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 471/02 ze dne 6. 11. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti K. J., L. J., a P. J., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 10.

7.

2002 doručena ústavní stížnost proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16.

9.

1996, čj.

FŘ/1738/110/96/KA.

Uvedené finanční ředitelství dopisem ze dne 17.

5.

2002, čj.

2305/030/2002-1, stěžovatelce K.

J. sdělilo, že neplatnost cit. rozhodnutí nelze osvědčit a že za nesprávné považuje své rozhodnutí ze dne 17.

2.

2000, čj.

5895A/110/99-Sch..

Dále uvedlo, že podle § 55b daňového řádu (zák.č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) zajistí urychlené přezkoumání svého pravomocného rozhodnutí a podle výsledku (právního názoru Ministerstva financí) celou záležitost dořeší.

Stěžovatelé tvrdí, že postupem Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv, zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Zásah spatřují v tom, že správní orgán nesplnil svoji zákonnou povinnost ověřit splnění podmínek neplatnosti svých vydaných rozhodnutí, ač k tomu byl navrhovatelem (patrně některým ze stěžovatelů) vyzván a takovou povinnost mu zákon ukládá v ust. § 32 odst.

7 daňového řádu.

Tím správní orgán porušil i čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl.

2 odst.

2 Listiny, neboť neuplatnil státní moc způsobem, který stanoví zákon.

Tímto došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci, který vzhledem k neexistenci vykonatelného správního rozhodnutí nelze rozporovat opravnými prostředky daňového řízení a správního soudnictví a věc je nutno předložit Ústavnímu soudu.

Stěžovatelé popsali dosavadní průběh daňového řízení a vyjádřili své přesvědčení, že předmětné rozhodnutí je neplatné a uvedli důvody, v čem namítanou neplatnost spatřují.

Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelů na výklad ust. § 37 daňového řádu.

Je toho názoru, že předmětné správní rozhodnutí obsahovalo správné označení správce daně a proto nesdílí názor stěžovatelů o neplatnosti tohoto rozhodnutí.

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé především nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

I když proti sdělení ze dne 17.

5.

2002, čj.

2305/030/2002-1, není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod.

Není sporu o tom, že sdělení finančního ředitelství, že neshledal důvody pro postup dle ust. § 32 odst.

7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není.

7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není.

Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu.

Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst.

7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje ̈též na judikaturu obecných soudů.

Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.

5.

1998 ve věci sp. zn.

30 Ca 177/97 (FaU.

98, 12: 776), dle něhož podle § 32 odst.

7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§ 32 odst.

2 daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje § 32 odst.

4 a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí.

Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.

To musí samozřejmě učinit rozhodnutím.

Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí.

Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti.

Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval.

Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17.

11.

1998 ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 8/98 , zveřejněný pod č.

300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. § 32 odst.

7 daňového řádu.

Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nevyžadoval po stěžovatelích upřesnění okruhu účastníků řízení o ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že sdělení Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17.

5.

2002, čj.

2305/030/2002-1, je adresováno toliko K.

J.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2002 JUDr.

Pavel Varvařovský soudce zpravodaj