Decision detail

IV.ÚS 323/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:4.US.323.02
Date: 18. 6. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 323/02 ze dne 18. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 323/02

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. K. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 2. 2002, č. j. 33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2001, č. j. 22 Co 189/2002 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 12. 2000, č. j. 7 C 774/97-50, a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.

2002 brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.

2002, č. j.

33 Odo 755/2001-87, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.

2001, č. j.

22 Co 189/2002 a proti předcházejícímu rozsudku Okresní soudu v Mělníku ze dne 29.

12.

2000, č. j.

7C774/97-50.

V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka výslovně navrhla zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve věci samé.

Z textu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že o dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 4.

2002, č. j.

33 Odo 755/2001-87, tak, že dovolání zamítl podle ust. § 243b odst.

1 o. s. ř.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

V případech, kdy o. s. ř. ve znění účinném do 31.

12.

2000 dovolání připouští, je třeba pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.

V daném případě je proto takovým rozhodnutím shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jehož zrušení však stěžovatelka přímo v petitu ústavní stížnosti výslovně nenavrhla, ačkoliv z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že brojí také proti tomuto rozhodnutí.

Situace, kdy by Ústavní soud zrušil předcházející rozhodnutí, aniž by se zabýval rozhodnutím o dovolání, je nepřípustná.

Ústavní soud se však domnívá, že odmítnutí návrhu jako nepřípustného by bylo v tomto konkrétním případě postupem přepjatě formalistickým.

Návrh na zrušení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, sice není výslovně obsažen v petitu stížnosti, přesto je z obsahu ústavní stížnosti evidentní, že stěžovatelka napadá také toto rozhodnutí.

S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval ústavní stížností meritorně, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byla zamítnuta žaloba žalobce (vedlejšího účastníka), společnosti Z., spol. s r. o., na zaplacení 28.723,90 Kč s příslušenstvím s odvodněním, že žalovaná (nyní stěžovatelka) platně odstoupila od kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě sady nádobí.

Krajský soud v Praze toto rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhověl a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28.723,90 Kč s 19% úrokem z prodlení od 21.

12.

1995 do zaplacení.

Odvolací soud přitom přihlédl k námitce promlčení práva odstoupit od předmětné smlouvy, kterou žalobce uplatnil v řízení před soudem prvního stupně.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že právo na odstoupení od smlouvy je promlčitelné v obecné tříleté promlčecí době, přičemž promlčecí doba začíná běžet podle ust. § 101 Občanského zákoníku ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, tedy následující den po uzavření kupní smlouvy, v níž si strany právo na odstoupení od smlouvy sjednaly.

Tento právní názor potvrdil v rozsudku ze dne 4.

2 2002, č. j.

33 Odo 755/2001-87, také Nejvyšší soud ČR, a s ohledem na to dovolání stěžovatelky zamítl podle ust. § 143b odst.

1 o.s.ř.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl.

90 Ústavy a čl.

36 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost účastníků v řízení podle zaručeného čl.

37 odst.

3 Listiny a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti zaručeného čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a opakuje argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně.

V souvislosti s tím pak konstatuje, že odvolací soud učinil rozhodnutí v rozporu se zákonem, neboť nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, popř. nezhodnotil provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

Stěžovatelka se domnívá, že právním úkonem ze dne 12.

2000 platně odstoupila od kupní smlouvy, čímž se smlouva od počátku ruší.

K podepření tohoto tvrzení vychází z interpretace ust. § 497 OZ, podle kterého nemůže od smlouvy odstoupit ten, kdo již alespoň částečně plnil nebo přijal částečné plnění.

Vzhledem k tomu stěžovatelka a contrario dovozuje, že odstoupit od smlouvy lze až do doby, než některá ze stran začne plnit.

Úkolem Ústavního soudu ČR je pouze ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani nadřízen.

Ústavní soud není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.

Vzhledem k výše uvedenému postavení a funkci Ústavního soudu, zabýval se Ústavní soud otázkou, zda dotčené obecné soudy svým postupem a vydanými rozhodnutími neporušily některá kogentní ustanovení jednoduchého práva takovým způsobem, že by současně zasáhly do ústavně garantovaných práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje.

Ačkoliv stěžovatelka namítá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, v ústavní stížnosti se zabývá především výkladem jednotlivých ustanovení Občanského zákoníku, přičemž polemizuje s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu a na podepření svých tvrzení opakuje argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud se v posouzení věci ztotožňuje s právním názorem obsaženým v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.

2001, č. j.

22Co 189/2001-67, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.

2002, č. j.

33 Odo 755/2001-87.

Právo na odstoupení od smlouvy je právem, které podle ust. § 100 Občanského zákoníku podléhá promlčení, a to v obecné tříleté promlčecí době, která podle § 101 o. z. běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno (uplatněno) poprvé.

Ustanovení § 497 o. z. stanoví, kdy již není možné od smlouvy odstoupit, nedotýká se však počátku a běhu promlčecí doby.

Ústavní soud musí rovněž konstatovat, že neshledal nezákonnost rozhodování spočívající v nesprávném posouzení provedených důkazů, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací došly k totožným skutkovým zjištěním; rozhodnutí odvolacího soudu se však opíralo o odlišné právní posouzení věci.

Samotné výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti se také týkají především právního posouzení věci v rovině jednoduchého práva.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a nezbylo mu než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítnout [ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a vždy sleduje osud ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl také návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2002 JUDr.

Eva Zarembová předsedkyně senátu