Decision detail

III.ÚS 448/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.448.2000
Date: 27. 6. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 448/2000 ze dne 27. 6. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4. 2000 č.j. 44 Co 782/99-49 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18.3.1999 č.j. 4 C 169/98-26 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.4.

2000 č.j.

44 Co 782/99-49 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 18.3.1999 č.j.

4 C 169/98-26.

Oba rozsudky byly vydány v řízení, v němž byla pravomocně zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu.

Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů byla porušena jeho práva chráněná čl.

96 Ústavy České republiky a čl.

37 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svých zákonných práv spatřuje v procesu dokazování.

Když předložil ověřenou kopii listiny, vedlejší účastnice vznesla námitky, jimiž popírala, že smlouvu podepsala a stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnice ohledně svých námitek měla nést důkazní břemeno.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel současně podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, Ústavní soud řízení přerušil a po pravomocném odmítnutí dovolání v něm pokračoval.

Krajský soud v Brně ve vyjádření k návrhu poukázal na okolnost, že stěžovatel i nadále nerozlišuje mezi ověřováním totožnosti listiny a totožnosti podpisu, když v daném případě byla ověřena toliko listina.

Ohledně důkazního břemene konstatoval, že stěžovatel (v postavení žalobce) měl prokázat uzavření smlouvy, což se mu nepodařilo.

Podle jeho názoru nedošlo k porušení žádných práv, která by mohla být napadena ústavní stížností a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Okresní soud ve Vyškově pouze sdělil, že k stížnosti nemá co dodat nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud o stížnosti rozhodl podle své úvahy.

Vedlejší účastnice R.

Š., dříve V. ( v řízení před obecnými soudy žalovaná), prostřednictvím svého právního zástupce podrobně zdůvodnila svoje stanovisko k ústavní stížnosti.

Analyzovala obecná stěžovatelova tvrzení o porušení jeho práv a namítla, že žádné dostatečně nespecifikoval.

S využitím argumentů obsažených v rozhodnutích Nejvyššího soudu polemizovala s jeho názory na povahu listiny a na určení subjektu důkazní povinnosti a nositele důkazního břemene.

Vedlejší účastnice je přesvědčena, že postupem soudů nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva nebo svobody a navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání.

Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatu tvoří problematika důkazního břemene ohledně důkazu prováděného listinou.

Z předložených podkladů a ze spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn.

4 C 169/98 Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení stěžovatel předložil smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 24.2.1997 s originálem ověřovací doložky a že vedlejší účastnice zpochybnila svůj podpis na této smlouvě.

Soud prvního stupně stěžovatelův návrh, který je návrhem na nahrazení projevu vůle podle § 161 odst.

3 občanského soudního řádu, zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal existenci titulu, tedy právoplatné smlouvy o smlouvě budoucí.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když shledal, že soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil náležité právní závěry.

K otázce důkazního břemene uvedl, že stěžovatel mylně interpretuje tvrzení a výpověď vedlejší účastnice, neboť bylo jeho věcí, aby prokázal, že smlouva byla uzavřena a vedlejší účastnicí podepsána, což nelze učinit ověřenou kopií smlouvy.

Při ověřování kopie, dodal soud, je zkoumána pouze její vnější shoda s originálem, nikoliv již pravost podpisu, neboť ověření podpisu je samostatným druhem ověření.

S argumenty obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a doplňuje je poukazem na respektované rozdíly v důkazní síle veřejné listiny a soukromé listiny.

Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v řízení pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost listiny ( § 134 občanského soudního řádu, slova "není-li dokázán opak").

U soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila, resp. se obnovila, důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být prokázány soukromou listinou.

Toliko u veřejné listiny leží důkazní břemeno na tom, kdo popírá její správnost.

Je evidentní, že listina předložená v ověřené kopii neztratila povahu soukromé listiny, a proto důkazní břemeno nadále nesl stěžovatel.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2002 JUDr.

Vlastimil Ševčík předseda senátu Ústavního soudu