Decision detail

III.ÚS 157/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.157.02
Date: 18. 4. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 157/02 ze dne 18. 4. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 157/02

Ústavní soud rozhodl dne 18. dubna 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 30 Ca 500/2001, spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 9 odst. 8 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst.

1, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 (30 Ca 500/2001-11) a tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva (svobody) obsažená v čl.

4, čl.

90 a čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR a dále čl.

4 odst.

4, čl.

11 odst.

4, čl.

36 odst.

1, 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2001 (30 Ca 500/2001-11) byl odmítnut opravný prostředek stěžovatele (§ 250p o. s. ř.) proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, referátu Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 10. října 2001 (PÚ 1725/91-25), jímž bylo podle § 9 odst.

4 zák. č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), rozhodnuto o restitučním nároku účastníků - oprávněných osob (H.

B., MUDr.

B., PhDr.

B.); obecný soud tak rozhodl proto, že stěžovatel nebyl účastníkem předcházejícího správního řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že pozemky p. č.

832/15, 843/6, 843/7 v obci J., k. ú.

T. (předmět restituce) mu byly přiděleny v červenci 1954, od této doby je užívá v dobré víře, a proto je jejich vlastníkem.

I kdyby k nabytí jeho vlastnictví nedošlo přídělem, nabyl by vlastnictví k nim vydržením.

Stěžovatel je totiž toho názoru, že vydání předmětných pozemků oprávněným osobám brání jeho vlastnictví a domnívá se, že "v řízení byl porušen jeden ze základních principů řádného procesu, a to ochrana práv a právem chráněných zájmů občana jako účastníka soudního a správního řízení".

Stěžovatel vychází z toho, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a ochrany vlastnického práva se domáhá v dosud neskončeném občanskoprávním řízení.

Dříve než v této jeho věci bylo pravomocně rozhodnuto, pozemkový úřad vydal posuzované nemovitosti v restituci, aniž by stěžovateli v restitučním řízení přiznal postavení účastníka.

Stěžovatel navrhl zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, event. pro případ, že by Ústavní soud dovodil, že vymezení okruhu účastníků vylučuje použití § 14 odst.

1 správního řádu, podal návrh na zrušení ustanovení § 9 odst.

8 zákona o půdě s odůvodněním, že jeho aplikací došlo k zásahu práv stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je posouzení skutečnosti, zda měl být stěžovatel účastníkem restitučního řízení, které bylo prováděno podle zákona o půdě.

Toto řízení je zvláštním druhem správního řízení se speciální úpravou stran účastníků řízení ve vztahu k obecné úpravě účastenství (§ 14 odst.

1 správního řádu), neboť v jeho rámci jsou předmětem zkoumání podmínky, zda dané osoby splňují předpoklady oprávněné osoby, apod.

Podle § 9 odst.

8 zákona o půdě jsou účastníky řízení oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond.

Jak správně zdůraznil obecný soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, stěžovatel nebyl účastníkem řízení jako oprávněná osoba a ani s ním jako s účastníkem (oprávněnou osobou) nebylo jednáno; neměl rovněž postavení povinné osoby ani pozemkového fondu.

Stěžovatel proto nebyl účastníkem správního řízení a obecný soud nepochybil, když opravný prostředek z tohoto důvodu odmítl (§ 250p o. s. ř.).

Tvrzení stěžovatele stran nabytí jeho vlastnictví k předmětným pozemkům přídělem nebo vydržením ostatně v restitučním řízení relevantní býti nemohou, neboť se týkají vlastnických vztahů, k jejichž posouzení je výlučně příslušný soud v řízení občanskoprávním.

Stěžovatel se tak může domáhat ochrany jiným procesním postupem, což také činí způsobem naznačeným v ústavní stížnosti (viz jeho určovací žaloba vedená u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou - 11 C 165/2001); již proto nemohlo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (svobod), zvláště když v soukromoprávních (tedy i vlastnických) vztazích se uplatňuje princip "vigilantibus iura" - nechť si každý střeží svá práva.

Bylo věcí stěžovatele, aby právní stav uvedl do souladu se stavem faktickým již dříve.

Stěžovatel svou ústavněprávní argumentaci opřel o porušení čl.

11 odst.

4 Listiny základních práv a svobod, dle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu, když přehlíží, že právně vlastnictví dosud nenabyl; již proto nemohlo dojít ani k jakémukoliv omezení jeho vlastnického práva.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jeho zásah do jejich rozhodovací činnosti je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994), které v dané věci shledány nebyly, zvláště když ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo řádným a ústavně konformním způsobem odůvodněno (§ 167 odst.

2 ve spojení s § 157 odst.

2 o. s. ř.).

Z tohoto důvodu nebylo shledáno ani porušení čl.

90, čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, čl.

4 odst.

4, čl.

36 odst.

1, 2 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, odhlédnuto již od toho, že stěžovatel porušení těchto článků v odůvodnění ústavní stížnosti ani blíže neodůvodnil.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních vývodů, jednak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat návrhem na zrušení § 9 odst.

8 zákona o půdě, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci III.

ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č.

22, Praha 1996).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 18. dubna 2002