Decision detail

II.ÚS 640/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.640.01
Date: Sep 1, 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 640/01 ze dne 9. 1. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J.

P., zastoupeného advokátem JUDr.

E., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.

2001, č.j.

29 Ca 354/99-39, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 15.

1999, č.j.

FŘ-110/4106-b/98-0107, mimo ústní jednání, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Dne 1.

11.

2001 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.

2001, č.j.

29 Ca 354/99-39, kterým byla podle § 50 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v aktuálním znění (dále jen "zákon o správě daní"), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15.

1999, č.j.

FŘ-110/4106-b/98-0107.

Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Luhačovicích č.

980000008 ze dne 9.

1998, kterým mu byla podle § 31 odst.

5 a § 46 odst.

7 zákona o správě daní vyměřena dodatečně daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 221.260,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení před orgány finanční správy a ve správním soudnictví.

Konkrétně namítá, že byla porušena jeho práva podle: a) čl.

11 odst.

5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když Finanční úřad bez jakékoli opory v provedeném dokazování svévolně stanovil výši údajné obchodní marže, aniž to odůvodnil.

Finanční ředitelství sice uvedlo řadu důvodů, nezohlednilo však jeho námitky, b) čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny a tím i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost, c) čl.

37 odst.

3 Listiny, neboť není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů, d) čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, neboť byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas, Ústavní soud byl k jejímu projednání příslušný, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.

Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti se přitom zabýval pouze ústavněprávními aspekty případu, když se zaměřil pouze na výše uvedené vytýkané vady postupu a rozhodnutí účastníků řízení (sub a/ až d/). ad a) Pokud jde o námitku porušení čl.

11 odst.

5 Listiny, Ústavní soud se s ním nemohl ztotožnit s ohledem na obsah ustanovení Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, tak s ohledem na zákonnou úpravu postupu správce daně podle tzv. pomůcek.

V daném ustanovení se pouze zákonodárci umožňuje, aby sám (nikoli výkonná moc) stanovil zákonem daně a poplatky, konkrétně jde o daň z příjmu fyzických osob.

Sám stěžovatel nikterak nepopírá ústavnost stanovení této daně zákonem č.

586/1992 Sb., o dani z příjmů fyzických a právnických osob, ve znění pozdějších předpisů.

Jeho námitky směřují pouze proti postupu, jakým mu byla daň vyměřena a v jaké výši se tak stalo.

To však není předmětem úpravy v čl.

11 odst.

5 Listiny.

Samotný postup stanovení daně podle pomůcek je upraven v zákoně o správě daní a Ústavní soud ve své judikatuře tento postup uznává jako ústavní v případě, že nastaly podmínky, které tento zákon stanoví pro jeho uplatnění (srov. např. nález, sp. zn.

IV.

ÚS 252/95 , usnesení, sp. zn.

ÚS 285/96 , z 28.

1997 a především nález, Pl.

ÚS 38/95 - čl.

130/1996 Sb., na jehož odůvodnění možno poukázat).

Tak tomu bylo v daném případě.

Samotnou ústavnost ustanovení, o která se orgány finanční správy opřely, stěžovatel rovněž nenapadá.

Jde o věc postupu ve věci, což je předmětem dalších ustanovení Listiny a Úmluvy, které stěžovatel na podporu své stížnosti uvádí sub b) až d). ad b) Stejně jsou neopodstatněné námitky porušení čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny a tím i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť příslušný soud je oprávněn přezkoumávat výhradně zákonnost, nikoli však jeho věcnou a skutkovou správnost.

Tato situace v soudním řízení v daném případě totiž nenastala, neboť stěžovatel v důsledku nedodání příslušných podkladů sám způsobil, že orgány finanční správy postupovaly podle § 31 odst.

5 zákona o správě daní, který stanoví, že v případě, že daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností nesplní některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle § 31 odst.

1 až 4, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem.

V takovém případě podle § 50 odst.

5 téhož zákona platí, že při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o dani stanovené podle pomůcek nebo o dani sjednané za řízení, zkoumá odvolací orgán pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně.

Shledá-li odvolací orgán, že tyto zákonné podmínky byly dodrženy, odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítne.

Tyto podmínky byly v daném případě splněny a stěžovatel nikterak v ústavní stížnosti nevyvrací, že správci daně v průběhu řízení předal pouze část účetních dokladů a že ani na jeho další výzvy k odstranění nesrovnalostí nereagoval odpovídajícím způsobem (viz č.l.

40 rozsudku 29 Ca 354/99, s.

2 až 5 rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15.

1999, č.j.

FŘ-110/4106-b/98-0107).

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a může přezkumný dohled nad jejich činností uplatnit jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

V daném případě tento nesoulad nebyl zjištěn.

Ohledně námitky porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy je třeba současně uvést, že toto ustanovení plně nedopadá na správní rozhodnutí a správní rozhodování jako takové, nýbrž zaručuje soudní přezkum takových rozhodnutí v případě, že se dají podřadit pod pojem "občanských práv nebo závazků (civil rights and duties, les droits et obligations de caractere civil)", které chápou evropské orgány značně široce.

Stanovení a vymáhání daní pod tento pojem přímo nespadá.

Jde o akt vrchnostenské povahy, byť má majetkovou povahu.

Jedná se o občanský závazek ve smyslu občanských (rozuměj veřejnoprávních), povinností.

Zde nejde o soukromoprávní vztah ve výše uvedeném smyslu podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy nebo ve smyslu čl.

90 věty první Ústavy.

Jde o vrchnostenský vztah, který má zajistit to, aby byly stát a veřejná správa vůbec schopny plnit svoje funkce.

Z tohoto hlediska Ústavní soud ani tyto stěžovatelovy námitky nemohl uznat. ad c) Výše uvedené plně dopadá i na námitku porušení čl.

37 odst.

3 Listiny, kde stěžovatel namítá, že v daňovém řízení není dána rovnost státu a daňového poplatníka v řízení před finančními orgány v jakémkoli stupni, a tato nerovnost není zhojena ani stávající právní úpravou přezkumu rozhodnutí správních orgánů.

Znovu je třeba zdůraznit, že se nejedná o soukromoprávní vztah charakterizovaný rovností postavení jeho subjektů, nýbrž o vztah veřejnoprávní se z toho plynoucími důsledky.

Stát nevystupuje jako účastník daňového řízení vůči poplatníku.

Je představován právě orgány finanční správy, které zajišťují výběr daní stanovených zákonem v souladu s čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1 a čl.

11 odst.

5 Listiny, a v případě nesplnění daňové povinnosti vůbec nebo v zákonem předepsaném rozsahu ji vymáhají ve vrchnostenském postavení. ad d) Konečně zjevná neopodstatněnost návrhu je dána i u námitky porušení čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, kde stěžovatel namítá, že byl před soudem znerovnoprávněn, když mu až do vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo doručeno vyjádření žalovaného - vedlejšího účastníka řízení před Krajským soudem v Brně, pouze v průběhu řízení byly čteny výtahy.

Jak plyne z rozsudku, sp. zn.

29 Ca 354/99, byl stěžovatel v řízení právně zastoupen.

Mohl tak on, stejně jako jeho právní zástupce, využít možnosti dané § 44 odst.

1 o. s. ř. a nahlédnout do soudního spisu a činit si z něj výpisy a opisy.

Jestliže této možnosti nevyužil, nelze to přičítat k tíži soudního řízení, nehledě na to, že o. s. ř. soudu neukládá povinnost doručovat žalobci vyjádření protistrany.

Proto byla i tato námitka shledána zjevně neopodstatněnou.

Podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., senát Ústavního soudu bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný.

Podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9.

2002 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu