Decision detail

II.ÚS 515/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.515.02
Date: 16. 9. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 515/02 ze dne 16. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 515/02

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr.

Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti A.

M., zastoupené JUDr.

E.F., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9.

1999, sp. zn.

6 C 157/98, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.

2001, sp. zn.

18 Co 677/99, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í: Ústavní stížností podanou dne 25.

2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26.

2002 napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem ze dne 9.

1999, sp. zn.

6 C 157/98, zamítl Okresní soud v Náchodě návrh žalobkyně (nyní stěžovatelky), jímž se domáhala, aby bylo určeno, že je oprávněnou osobou k poskytnutí náhrady podle zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") za odstraněnou stavbu č. p.

49 na stavební parcele č.

29 v k. úz.

D., a aby byl žalovaný, Z. d.

D., povinen zaplatit náhradu za odstraněnou stavbu č. p.

49 na stavební parcele č.

29 v k. úz.

O odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 25.

2001, sp. zn.

18 Co 677/99, Krajský soud v Hradci Králové tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž ve shodě s nalézacím soudem dovodil, že nárok žalobkyně na náhradu za odstraněnou stavbu byl promlčen v obecné tříleté promlčecí době.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl.

36 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo podle čl.

11 Listiny, neboť nalézací soud a odvolací soud rozhodovaly o věci, která není jednoznačně upravena zákonem o půdě, a v rámci svého uvážení se přiklonily k negativnímu vymezení daného problému a rozhodly v neprospěch stěžovatelky.

Současně s tím stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s tím, že stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy, neboť absence právní úpravy postihuje širší okruh osob uplatňujících restituční nároky dle zákona o půdě.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn.

18 Co 677/99 byl právní zástupkyni stěžovatelky doručen dne 25.

2001.

Ústavní soud dotazem u soudu prvního stupně dále zjistil, že stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 3.

2002, sp. zn.

28 Cdo1907/2001.

S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst.

1 zákona).

Pokud v daném případě stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a nikoliv též usnesení dovolacího soudu, jedná se o návrh podaný zjevně opožděně.

Šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená v ust. § 72 odst.

2 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit.

Za této situace by mohla stěžovatelka ve stanovené lhůtě napadnout pouze usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání.

Posledním rozhodnutím o prostředku k ochraně práv stěžovatelky bylo shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.

Toto rozhodnutí však stěžovatelka nenapadla.

Ani za situace, kdy toto rozhodnutí není pro stěžovatelku příznivé, nelze jeho existenci ignorovat a nelze ani žádat Ústavní soud, aby se zabýval pouze rozhodnutími předcházejícími, resp. rozhodnutím odvolacího soudu při využití procesní možnosti dané § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pokud stěžovatelka využila práva podat dovolání bez souběžného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu, odvíjejí se veškeré lhůty pro podání ústavní stížnosti od rozhodnutí o dovolání.

Současně to znamená, že stěžovatelka může vytýkat porušení svých základních práv pouze ve vztahu k rozhodnutí o dovolání.

Rozhodnutí o odvolání není v takové situaci ústavní stížností napadnutelným rozhodnutím.

Na daný případ nelze vztáhnout ani ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje.

Toto ustanovení se týká situace, kdy nelze trvat na uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti a kdy za podmínky, že stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

V daném případě však stěžovatelka všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, vyčerpala před podáním ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost z důvodu opožděného podání, nevyzýval již právního zástupce stěžovatelky k odstranění vady plné moci ze dne 24.

2002, která není v souladu s ust. § 31 zákona o Ústavním soudu.

Ze shora uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl podle § 43 odst.

1 písm. b) jako podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2002 JUDr.

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj