Decision detail

II.ÚS 461/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.461.02
Date: 19. 8. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 461/02 ze dne 19. 8. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky R.

P., zastoupené JUDr.

P., advokátem, na průtahy v soudním řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 4. července 2002, se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn.

18 P 114/2000, a aby v této věci neprodleně jednal.

Domáhá se ochrany před zásahem do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně namítá porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dále podle jejího názoru vedou průtahy v řízení, s ohledem na propojenost jejího návrhu s návrhem na rozvod jejího manželství, rovněž k porušení čl.

10 odst.

2 Listiny.

Z podání a z přiložených kopií soudních rozhodnutí v dané věci vyplývá, že řízení o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatelky a jejího manžela Luboše Patery bylo původně zahájeno u Okresního soudu v Kladně v roce 1989 pod sp. zn.

Nc 257/89.

Po více než deseti letech v něm nebylo vydáno konečné rozhodnutí, na kterém je závislý výrok o rozvodu jejich manželství.

Řízení o návrhu na rozvod bylo k návrhu stěžovatelky původně zahájeno rovněž u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn.

8 C 62/91.

K námitce podjatosti vznesené manželem stěžovatelky byla věc, sp. zn.

Nc 257/89, postoupena usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn.

12 Nc 42/93, Okresnímu soudu pro Prahu-západ.

V roce 1999 byla věc usnesením Vrchního soudu v Praze z důvodu vhodnosti postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, kde je vedena pod sp. zn.

18 P 114/2000.

Právě proti průtahům v řízení před tímto soudem je podána ústavní stížnost.

Tento soud nařídil ve věci ústní jednání na den 26.

11.

2001.

Během ústního jednání manžel stěžovatelky opět namítl podjatost předsedkyně senátu.

O této námitce bylo rozhodnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.

2002, č. j.

34 Nc 160/2001-100, tak, že předsedkyně senátu JUDr.

H. je z projednání věci vyloučena.

Z podané ústavní stížnosti a přiložených listin bylo možno posoudit přípustnost ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzený zásah orgánu veřejné moci, tj.

Okresního soudu v Ústí nad Labem, spočívající v nepřiměřené délce řízení, je třeba poukázat na zákon č.

436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, v němž bylo mj. zakotveno právo fyzických a právnických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti a také povinnost předsedů soudů tyto stížnosti, jejichž obsahem může být i stížnost na průtahy řízení, ve lhůtě vyřizovat (§ 26, § 31 až 33 cit. zákona).

Obdobná úprava platí i podle § 164 až 174 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který je účinný od 1.

2002.

Podle jeho § 164 odst.

1 jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení.

Podle § 173 odst.

1 a 3 téhož zákona platí, že stížnost musí být vyřízena do 2 měsíců ode dne doručení orgánu státní správy soudu, který je příslušný k jejímu vyřízení.

O vyřízení stížnosti musí být stěžovatel v této lhůtě vyrozuměn.

Byla-li stížnost shledána důvodnou nebo částečně důvodnou, musí být stěžovatel vyrozuměn o tom, jaká opatření byla přijata k odstranění zjištěných závad.

Byla-li porušena povinnost soudcem, platí ustanovení § 128 odst.

1 zákona o soudech a soudcích, podle kterého lze v takovém případě zahájit řízení o kárné odpovědnosti.

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ve své judikatuře Ústavní soud považuje výše popsanou stížnost předsedovi příslušného soudu na průtahy v řízení za prostředek, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva na rozhodnutí "bez zbytečných průtahů" podle čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (již usnesení sp. zn.

III.

ÚS 169/96 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.

5, s.

589).

Jeho využití je proto podmínkou projednání ústavní stížnosti.

Jinak je ústavní stížnost nepřípustná.

V opačném případě by se Ústavní soud stal prakticky jedinou instancí, která by rozhodovala o poskytnutí ochrany ústavně zaručeným základním právům a svobodám pro případ tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem subsidiarity, na kterém je ústavní stížnost založena.

Navrhovatelka však neprokázala, že by využila svého práva k podání stížnosti předsedovi Okresního soudu v Ústí nad Labem, který byl podle předchozí, a je i podle nové právní úpravy příslušný k jejímu projednání a vyřízení.

Proto byl její návrh odmítnut podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Stěžovatelce konečně ani po odmítnutí ústavní stížnosti nic nebrání v tom, aby ji podala po splnění podmínek § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu znovu.

Ústavní soud se proto již nezabýval otázkami, jakými jsou např. možné subjektivní a objektivní důvody průtahů v řízení, zda jde o důvody vzniklé na straně státu nebo na straně účastníků řízení před obecnými soudy, zda jde v řízení ve věci, sp. zn.

18 P 114/2000, před Okresním soudem v Ústí nad Labem o "zbytečné průtahy v řízení", když mu byla věc postoupena k rozhodnutí teprve usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21.

1999, kdežto první ústní jednání bylo nařízeno až na 26.

11.

2001, popř. zda lze tomuto soudu vytýkat, že původní návrh byl podán již v roce 1989, aniž o něm bylo dosud s konečnou platností rozhodnuto.

Stejně tak se nezabýval tím, co stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze naznačuje, totiž otázkou, zda nepřerušit řízení a nepostoupit plénu Ústavního soudu návrh na zrušení § 25 zákona o rodině a na zrušení slova "Před" v § 26 odst.

1 téhož zákona, neboť pro to nebyly splněny zákonem o Ústavním soudu stanovené podmínky.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2002 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu