Decision detail

II.ÚS 442/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.442.02
Date: Aug 10, 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 442/02 ze dne 8. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky: D. p. hl. m. Prahy, akciová společnost, zastoupené advokátem JUDr. T. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 C 50/2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 21 C 50/2002, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 2.325,- Kč, představující soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení advokátem ve výši 1.500,- Kč (3 úkony právní služby po 500,- Kč a 3 režijní paušály po 75,- Kč). Při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud postupoval podle ust. § 151 odst. 2 ve větě první věta za středníkem o. s. ř. a aplikoval vyhl. č. 177/1996 Sb. Soud nepostupoval podle vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť vzhledem k okolnostem případu - jednoduchý a pro stěžovatelku velmi častý předmět řízení, nenáročnost právních služeb (opakované spory, čemuž odpovídají formulářové žaloby, zpravidla jediný listinný důkaz, a tak příprava, vypracování žaloby, shromáždění důkazního materiálu a samotné zastupování u jednání není po právní stránce složité či náročné) - by postup podle cit. předpisu pro žalovaného představoval přílišnou tvrdost zákona. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především vyjádřila svůj názor k otázce její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. § 202 odst. 2 o.s.ř. Např. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně; zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná. Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (

I. ÚS 12/95

), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl.

4 odst.

4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv.

Přesně k tomu, dle přesvědčení stěžovatelky, v její věci došlo.

Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle § 151 odst.

1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise.

Tímto předpisem je vyhl. č.

484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení.

Podle ust. § 3 odst.

1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč.

V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad.

Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb.

Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka.

Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst.

1 zákona o Ústavním soudu.

Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud se - ve vztahu ke stěžovatelce - danou právní problematikou zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn.

IV.

ÚS 303/02 a v usnesením ze dne 5.

2002, jímž stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, dospěl k následujícím závěrům: Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č.

484/2000 Sb.

Ustanovení § 151 odst.

2 o.s.ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č.

177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu.

Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval.

Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat.

Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.

Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29.

1997, sp. zn.

III.

ÚS 31/97 , uveřejněný pod č.

66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl.

11 odst.

1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č.

5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval.

Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale nejprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má.

Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit.

Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.

Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. § 202 odst.

2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, připomíná Ústavní soud, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu.

Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu.

Vzhledem k tomu, že II. senát Ústavnímu soudu se plně ztotožňuje s výše uvedenými závěry, nezbývá než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2002 JUDr.

Vojtěch Cepl předseda senátu