Decision detail

II.ÚS 265/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.265.02
Date: 20. 5. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 265/02 ze dne 20. 5. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr.

Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J.

H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7.2.2002, č.j.

11 To 459/2001-681, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3.8.2001, č.j.

3 T 289/2000-646, a návrhu na odložení vykonatelnosti peněžitého trestu, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu ČR dne 30.4.

2002 stěžovatel uvádí, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným spácháním trestného činu porušování autorského práva dle § 152 odst.

1, odst.

2 písm. a), b) trestního zákona a trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu dle § 150 odst.

1 trestního zákona.

Za výše označené trestné činy byl stěžovatel odsouzen dle § 152 odst.

2 trestního zákona k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání jednoho roku, když jeho výkon byl dle § 58 odst.

1 písm. a) a § 59 odst.

1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, peněžitému trestu 100.000,-Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby, mimo vlastní potřebu, distribuce a prodeje počítačových produktů na dobu tří let a k trestu propadnutí věcí vyjmenovaných v tomto rozsudku.

Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 7.2.2002, č.j.

11 To 459/2001-681, rozhodl tak, že podle § 258 odst.

1 písm. d), odst.

2 trestního řádu se v napadeném rozsudku s výjimkou výroku, jímž byla podle § 59 odst.

2 trestního zákona obžalovanému (stěžovateli) uložena povinnost nahradit během zkušební doby firmě E.

D. s.r.o.

Praha 6, jako zástupci firmy U.+G. podle svých sil způsobenou škodu, výrok podle § 59 odst.

2 trestního zákona ruší.

Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími obou obecných soudů porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo i k porušení čl.

6 odst.

1, odst.

2 a odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl.

14 odst.

3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že oba obecné soudy údajně nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně věc posoudily i po právní stránce.

Tyto nedostatky v projednávání a rozhodování předmětné trestní věci stěžovatel v další části odůvodnění ústavní stížnosti podrobně rozebírá.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze soudce zpravodaj zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, rozhodl jak shora uvedeno s tím, že ponechal v platnosti jen tu část omezení, kde se obžalovanému (stěžovateli) ukládá nahradit způsobenou škodu firmě E.

D. jako zástupci firmy U., jinak byl jím uvedený výrok z podnětu odvolání stěžovatele zrušen.

Jak vyplývá z poučení odvolacího soudu, lze do dvou měsíců od doručení předmětného rozhodnutí proti němu podat u soudu I. stupně dovolání.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je možno ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Takové rozhodnutí musí být v kopii k ústavní stížnosti přiloženo ( § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti napadá obě rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, aniž uvádí, zda využil práva podat ve věci dovolání, není splněna podmínka vyčerpání všech prostředků, který zákon k ochraně práva poskytuje, a to před podáním ústavní stížnosti.

Z předložených plných mocí, přiložených k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel udělil plnou moc ve věci podání ústavní stížnosti dne 20.3.2002 JUDr.

H., advokátce, a dne 26.4.2002 udělil speciální plnou moc v řízení o podání ústavní stížnosti JUDr.

L., advokátce,.

Vzhledem k tomu, že z dalších příloh není zřejmé, zda stěžovatel jednu z výše uvedených plných mocí vypověděl, posoudil soudce zpravodaj obě plné moci jako neplatné, neboť zplnomocnění dvou právních zástupců stěžovatele v téže věci před Ústavním soudem odporuje § 29 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Současně však obě plné moci (resp. plné moci a speciální plné moci) odporují § 31 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť obsahují nepřípustnou substituční doložku.

Soudce zpravodaj se s ohledem na výše uvedené skutečnosti již nezabýval skutkovou stránkou věci a údajným porušením práv stěžovatele v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou, podle § 43 odst.

1 písm. d) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka soudce Ústavního soudu