Decision detail

II.ÚS 260/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:2.US.260.2000
Date: 22. 10. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 260/2000 ze dne 22. 10. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. B., zastoupené JUDr. PhDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2000, č.j. 23 Co 534/99 - 83, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 1999, č.j. 11 C 383/96 - 63, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 706 občanského zákoníku, takto : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména pak čl.

1, čl.

3 odst.

1, čl.

4, čl.

11 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

4 a čl.

90 Ústavy ČR a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.

2002, č.j.

26 Cdo 1297/2000 - 96, vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou proti B.

L. vyklizení blíže určeného bytu.

Obecné soudy její žalobu zamítly v podstatě s odůvodněním, že žalovanému se podařilo prokázat přechod nájmu bytu po smrti babičky jeho manželky, paní A.

K., protože splnil podmínky ustanovení § 706 odst.

1 občanského zákoníku, když byl osobou žijící se zemřelou nájemkyní bytu ve společné domácnosti po dobu delší tří let před její smrtí a zároveň prokázal, že se jednalo o spotřební společenství trvalé povahy ve smyslu § 115 občanského zákoníku.

Právní závěr obecné soudy učinily na základě rozsáhlého dokazování, v rámci kterého byla vyslechnuta řada svědků a provedeno velké množství listinných důkazů.

Stěžovatelka využila k ochraně svých tvrzených práv ještě i mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11.

2002, č.j.

26 Cdo 1297/2000 - 96, tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost a navrhla jejich zrušení, a to s odůvodněním, že se domnívá, že celé ustanovení § 706 občanského zákoníku je protiústavní, když omezuje vlastníka nemovitosti ve výběru uživatelů bytu, neguje celé vlastnictví jako takové a omezuje jeho výkon a neodpovídá současné ekonomické situaci, kdy ona a její právní předchůdkyně, restituentka nemovitosti, musely akceptovat stávající nájemní vztahy a jejich následnou ochranu § 706 občanského zákoníku.

Vyjma neústavnosti celého ustanovení § 706 občanského zákoníku stěžovatelka neuvádí jakékoliv jiné námitky.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. l písm. a), § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti.

Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl.

87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů.

Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že ze zjištěného skutkového stavu se nepodává, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.

Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl.

36 Listiny.

Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že bylo rozhodováno na základě skutkových zjištění učiněných po velmi rozsáhlém dokazování a obecné soudy následně po pečlivé úvaze vyvodily zcela ústavně konformní právní závěry, které v žádném případě nelze označit za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s těmito skutkovými zjištěními.

Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí a nenamítá, že by se obecné soudy tímto způsobem měly dopustit porušení jejích ústavně zaručených práv, když její námitky směřují výhradně proti ústavnosti celého ustanovení § 706 občanského zákoníku, jehož zrušení stěžovatelka navrhuje.

Z tohoto pohledu proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Námitku rozporu citovaného ustanovení s Listinou stěžovatelka uvedla nejen u odvolacího soudu, ale i u soudu dovolacího, když oba soudy se zcela ústavně konformním způsobem s touto námitkou vypořádaly.

V tomto směru Ústavní soud odkazuje zejména na pečlivé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které ovšem nebylo předmětem přezkumu před Ústavním soudem.

Nadto o ústavnosti a aplikovatelnosti sporného ustanovení nemá Ústavní soud důvod pochybovat, jak potvrzuje jeho ustálená judikatura v obdobných věcech (srov. usnesení, sp. zn.

IV.

ÚS 642/01 , a

IV. ÚS 361/2000

, nebo nález, sp. zn. II. ÚS 544/2000 ). Ústavní soud tak ve své judikatuře potvrzuje názor o možnosti ústavně konformního výkladu ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku i ve sporných případech (viz citovaný nález) a také potvrzuje, že případné tvrdosti vyplývají z formalistického a doslovného znění tohoto ustanovení (v některých případech) lze napravit odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Za této situace nelze ústavní stížnost považovat za důvodnou a způsobilou založit protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů, když námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují výhradně proti ústavnosti aplikovaného ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku, kterou ale Ústavní soud ve smyslu výše uvedených úvah nemá důvod zpochybnit, stěžovatelka sama pak nevznáší jakékoliv pochybnosti o dodržení ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu (ani porušení jiných práv) v řízení před obecnými soudy a ani z učiněných zjištění nevyplývají. Ústavní stížnost tak nelze shledat jako opodstatněnou, a protože projednání akcesorického návrhu na zrušení ustanovení zákona lze popřát sluchu jen tehdy, je-li přijata samotná ústavní stížnost, tak Ústavní soud odmítl jednak samotný návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a také s ním spojený návrh na zrušení ustanovení zákona, který sleduje osud ústavní stížnosti. Ústavní soud také konstatuje, že námitka ústavnosti byla posuzována jen ve vztahu k té části ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku, která byla v případě stěžovatelky aplikována; ostatní, vyjma věty druhé ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku, nebylo v případě stěžovatelky aplikováno, a tak nelze ani pojmově uvažovat o přezkumu zbytku ustanovení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. 10. 2002 Vojtěch Cepl předseda senátu