Decision detail

I.ÚS 96/02

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2002:1.US.96.02
Date: 19. 9. 2002
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 96/02 ze dne 19. 9. 2002

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 96/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jednoty, spotřebního družstva, právně zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti postupu Okresního úřadu v Teplicích, ve spojení s postupem Katastrálního úřadu v Teplicích, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel namítal, že postupem správních orgánů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Konkrétně měl za to, že došlo k porušení čl.

1 Ústavy ČR, jakož i čl.

2 odst.

2 a čl.

11 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Uvedl, že dne 19.

2000 a 26.

2000 podal žádosti finančnímu referátu Okresního úřadu v Teplicích o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví ve smyslu ustanovení § 879c občanského zákoníku, ve znění po novele (zákon č.

103/2000 Sb.) ke dni 1.

2001.

Konstatoval, že dne 29.

2001 byla rozeslána částka 85 Sbírky zákonů ČR, kterou byl vyhlášen zákon č.

229/2001 Sb., kterým se mění zákon č.

219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č.

492/2000 Sb.

Stěžovatel poukázal na okolnost, že bodem 3. v čl.

I části I. zákona 229/1991 Sb., se zrušuje ustanovení § 59 odst.

4 zákona č.

219/2000 Sb., ve znění zákona č.

492/2000 Sb., částí druhou tohoto zákona se včetně označení hlav a nadpisů zrušuje také § 879c občanského zákoníku.

Zákon č.

229/2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 30.

2001.

Ve smyslu ustanovení § 3 odst.

3 zákona č.

309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanovena účinnost pozdější.

Stěžovatel namítal, že vedoucí finančního referátu Okresního úřadu v Teplicích mu byly dne 24.

2001 všechny žádosti vráceny s odůvodněním, že dnem 1.

2001 ke změně práva trvalého užívání nedošlo.

Stěžovatel dále uvedl, že dne 23.

11.

2001 obdržel podání Katastrálního úřadu v Teplicích ze dne 21.

11.

2001, č. j.

Z 3978/2001, kterým bylo stěžovateli sděleno, že katastrálnímu úřadu bylo doručeno zrušení práva trvalého užívání na LV č.

176 v k. ú.

Duchcov.

Dne 28.

11.

2001 bylo stěžovateli doručeno podání katastrálního úřadu ze dne 23.

11.

2001, č. j.

Z 3959/2001, kterým bylo stěžovateli oznámeno, že v katastru nemovitostí byly vyznačeny změny na základě zrušení práva trvalého užívání nemovitostí, uvedených na LV č.

917 v k. ú.

Řetenice a v k. ú.

Stěžovatel dále konstatoval, že dne 28.

11.

2001 obdržel sdělení katastrálního úřadu ze dne 23.

11.

2001, č. j.

Z-4019/2001, že v katastru nemovitostí byly vyznačeny změny na základě zrušení práva trvalého užívání v k. ú.

Bílina.

Stěžovatel argumentoval zejména tím, že Českou republikou byla učiněna nabídka, že za určitých, zákonem určených podmínek, dojde ke změně práva trvalého užívání pozemků na vlastnictví.

V důsledku změny právní úpravy, podle které postupoval jak Okresní úřad v Teplicích, tak i Katastrální úřad v Teplicích, byl stěžovatel připraven o právo trvalého užívání, které se svou kvalitou blížilo právu vlastnickému a které bylo zřizováno proto, že stát před rokem 1989 nechtěl na družstva převádět vlastnictví nemovitostí.

Stěžovatel namítal, že postup správních úřadů odporuje správnímu řádu, neboť se jednalo o řízení, ve kterých se rozhodovalo o právech stěžovatele, přičemž stěžovatel v řízení neměl žádných práv, a byl pouze informován o tom, že jeho právo bylo zrušeno.

Tento postup, dle mínění stěžovatele, odporuje ustanovení § 7 odst.

1 zákona č.

265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda podání stěžovatele odpovídá stanoveným podmínkám zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 citovaného zákona je třeba ústavní stížnost pokládat za nepřípustnou tehdy, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V dané věci Ústavní soud podotýká, že stěžovateli dosud zůstává zachována možnost se obrátit se svým návrhem na příslušný obecný soud, aby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. zjistil, zda stěžovatelem namítaný právní vztah či právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Teprve po vyčerpání všech řádných a mimořádných opravných prostředků je Ústavní soud oprávněn se předmětnou věcí v ústavně právní rovině zabývat.

V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je nepřípustný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.

S přihlédnutím k okolnosti, že uvedený návrh byl pro nepřípustnost odmítnut, nezabýval se již Ústavní soud dalším návrhem stěžovatele na zrušení právního předpisu, resp. části zákona č.

229/2001 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. září 2002 Prof.

JUDr.

Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu