Decision detail

IV.ÚS 644/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.644.2000
Date: 19. 4. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 644/2000 ze dne 19. 4. 2001 N 65/22 SbNU 79 Interpretace §8/4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) prof. MUDr. K. K., 2) MUDr. A. K-ové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka M. S-ové, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 1999, čj. 14 Co 575/98, 14 Co 576/98-301, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

17. 8. 2000, čj. 28 Cdo 1441/99-341, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé uvádějí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl.

90 Ústavy ČR a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedená rozhodnutí, pokud jimi nebyly vráceny ani pozemky, jsou ústavně nekonformní interpretací právní normy, totiž ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb.

Takovou ústavně nekonformní interpretací je však i výklad ustanovení § 4 odst.

2, a to ve vymezení povinných osob ("osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena").

Dědická dohoda je totiž nepochybně právním úkonem, a tudíž převodem a nikoli přechodem práva.

Ze všech uvedených, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření z 28.

2001 poukázal na výše uvedené rozsudky s tím, že v mezidobí se částečně změnila judikatura soudů ohledně výkladu § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb., přičemž k částečnému posunu ve výkladu došlo i v otázce nabytí věci osobou blízkou od původní osoby povinné v důsledku dědění.

Z uvedeného důvodu ponechává proto rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření z 6.

2001 uvedl, že odvolací soud ve svém výkladu ustanovení § 4 odst.

2 a § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb. vycházel z jejich výslovného znění.

Za těchto okolností nebylo možno v řízení o dovolání dospět přesvědčivě k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.

Vedlejší účastnice M.

S-ová navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť i kdyby dnes bylo možno připustit širší výklad, pokud se týče ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb., v řízení, jež proběhla, nebylo nikdy dokazováno ani osvědčováno, že by zřízení práva osobního užívání bylo v rozporu se zákonem.

Pokud pak jde o ustanovení § 4 odst.

2 citovaného zákona, zůstává ustáleným výkladem, že při dědění se nejedná o převod práva, za jaký není považovat ani dohodu uzavřenou mezi dědici.

Tři generace rodiny vedlejší účastnice nemovitost, která byla v roce 1973 bezmála na spadnutí, zachránily a vlastní prací daly do řádného stavu.

Jejím odnětím by proto naopak vznikla další křivda.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn.

12 C 74/92, Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16.

1998, čj.

12 C 74/92-244, ve znění z téhož dne, čj.

12 C 74/92-258, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně 1/2 domu čp.

124, jakož i ohledně celých parcel č.

245 a 1537 zapsaných na LV č.

194 k. ú.

K. změněn tak, že se žaloba zamítá, zatímco ohledně další 1/2 domu čp.

124 byl potvrzen ve výroku tohoto rozsudku uvedeném znění.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné, neboť stěžovatelé jsou oprávněnými osobami dle § 19 odst.

1 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když byli rehabilitováni podle zákona č.

119/1990 Sb., a splňují proto podmínky § 3 odst.

1 citovaného zákona.

Vydání pozemků brání však ustanovení § 8 odst.

4 citovaného zákona.

Původní spoluvlastník J.

B. zemřel 23.

1984, tedy ještě před podáním výzvy, takže ve vztahu k ideální polovině nemovitostí žalovaná není povinnou osobou.

Je však povinnou osobou proto, že matka žalované zemřela až po podání výzvy dne 27.

1993.

Rodiče žalované získali předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy, a proto i žalovaná je ve vztahu k ideální 1/2 domu povinnou osobou.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl, zatímco dovolání žalované odmítl.

V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb., neboť citované ustanovení nerozlišuje, zda pozemek je, či není zastaven.

Odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu ČR rovněž správně rozhodl, změniv výrok rozsudku soudu prvého stupně ohledně 1/2 uvedeného domu tak, že žalobu zamítl.

Pokud jde o vydání 1/2 pozemků, obecné soudy při svém rozhodování zcela pominuly skutečnost, že novelou provedenou zákonem č.

509/1991 Sb. byl institut osobního užívání pozemku transformován v plnohodnotném vlastnictví.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 15/98 , uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 13, č.

48, je ustanovení § 8 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb. nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených v § 4 odst.

2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání.

Jak se dále uvádí v citovaném nálezu, v § 4 odst.

2 restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického.

Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd.

Pokud tedy stěžovatelé vyzvali žalovanou i její matku M.

B-ovou k vydání nemovitostí výzvou ze dne 28.

1991 (M.

B-ová zemřela teprve dne

27. 5. 1993), znamená to, že povinnost věc vydat přešla, pokud jde i o jednu ideální polovinu pozemků, na žalovanou jako dědičku. Jinak však Ústavní soud nesdílí argumenty stěžovatelů, pokud směřují k vydání další poloviny předmětného domu, neboť, jak kupř. uvedl Nejvyšší soud ČR již ve věci sp. zn. 3 Cdon 310/96, povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje totiž ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pouze převod práva, tím však dědění není. Ústavní soud proto pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, z části vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. dubna 2001