Decision detail

IV.ÚS 507/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.507.01
Date: 24. 9. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 507/01 ze dne 24. 9. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 507/01

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.Z., zastoupené JUDr.

J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10.

11.

2000, čj.

15 Co 508/2000-203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5.

2000, čj.

8 C 42/97-174, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Od ů v o d n ě n í : Návrhem, podaným k poštovní přepravě dne 16.

2001 a doručeným Ústavnímu soudu dne 17.

2001, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 10.

11.

2000, čj.

15 Co 508/2000-203, a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5.

2000, čj.

8 C 42/97-174, jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku - společnosti T., provést odvodnění pozemku č.

209/2 v katastrálním území V., neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Jak stěžovatelka dále uvedla (a což jest patrno i z přiložených rozhodnutí obecných soudů), do shora označeného rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, přičemž Nejvyšší soud České republiky dovolání usnesením ze dne 30.

2001, čj.

25 Cdo 746/2001-226, odmítl.

Dále poznamenává, že toto usnesení bylo jejímu právnímu zástupci doručeno dne 20.

2001, a lhůta k podání ústavní stížnosti je tudíž zachována.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nejprve připomíná, že své shora uvedené odmítavé usnesení odůvodnil správně Nejvyšší soud ČR tím, že vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č.

30/2000 Sb., a tedy z hlediska ustanovení § 238 a § 239 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 1.

2001 (dále jen "o.s.ř."), není v dané věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, když dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst.

1 o.s.ř. a aniž stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinila (239 odst.

2 o.s.ř.) a nejde ani o případ, že by v dané věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno.

Přípustnost dovolání by tak mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst.

1 o.s.ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným, což stěžovatelka ani netvrdí a z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá.

Proto rozhodl, jak ve výroku jeho rozhodnutí jest uvedeno.

Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje.

Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat toliko za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání.

Řečeno jinými slovy, Ústavní soud tedy nemohl přisvědčit názoru stěžovatelky, pokud se domnívá, že zmíněné usnesení dovolacího soudu bylo v dané věci posledním prostředkem, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn.

ÚS 22/93 , sp. zn.

III.

ÚS 40/93 , sp. zn.

ÚS 213/96 , sp. zn.

ÚS 129/97 , publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.

3, č.

1; sv.

1, č.

6; sv.

6, č.

30; sv.

8, č.

14).

Samotné rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadá.

S poukazem na svou ustálenou shora příkladmo uvedenou (a publikovanou) judikaturu a tedy na to, že nebyla založena přípustnost dovolání a toto bylo v důsledku této skutečnosti jako nepřípustné Nejvyšším soudem odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10.

11.

2000, č.j.

15 Co 508/2000-203.

Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno dne 14.

12.

2000.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 14.

12.

2000.

Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě až dne 16.

2001, z čehož plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, dodržena nebyla.

Pokud se stěžovatelka rozhodla podat proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné (resp. nebyla si případně jista, zda dovolání přípustné je či nikoliv), měla současně s tímto podat z procesní opatrnosti v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost.

Jelikož tak neučinila, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2001 JUDr.

Eva Zarembová soudce zpravodaj