Decision detail

IV.ÚS 46/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:4.US.46.01
Date: 27. 3. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 46/01 ze dne 27. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 46/01

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R.G., zastoupeného JUDr. J.P., proti 1) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2000, čj. 10 Ca 229/2000-24, a rozhodnutí FŘ ze dne 28. 4. 2000, čj. 5290/110/1999, čj. 5309/110/1999 a čj. 5310/110/1999, a 2) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2000, čj. 10 Ca 232/2000-18, a rozhodnutí FŘ ze dne 17. 4. 2000, čj. 5829/130/1999, čj. 1296/00-1300 a čj. 2691/00-1300, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí FŘ a rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zakotvené v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl.

13 čl.

1 Protokolu č.

1 k této Úmluvě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že u něho správce daně, F.ú., provedl kontrolu daně z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty za období let 1996, 1997 a 1998.

Přestože stěžovatel předložil chybějící účetní doklady, doplnil peněžní deník a zdokumentoval pohyb všech položek zboží, které v příslušných letech nakoupil nebo prodal, nevyřešenou zůstala otázka náhradních dílů, které získával demontáží z celků ojetých či havarovaných vozidel.

Správce daně dospěl k závěru o neúplnosti a neprůkaznosti účetnictví stěžovatele a za použití pomůcek ve smyslu ustanovení § 31 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozhodl o snížení účetní ztráty a dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty.

Stěžovatel považoval závěry správce daně za nezákonné, neboť daňová povinnost mohla a měla být stanovena dokazováním, čemuž však nepřisvědčil ani nadřízený finanční orgán, ani správní soud.

Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zvážil, zda v daném případě byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu, uplatňovanými správcem daně, a imperativy ochrany základních práv jednotlivce, když mezi použitými prostředky a sledovaným cílem podle jeho názoru neexistuje rozumný poměr.

Z tohoto důvodu navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, která směřuje proti dvěma rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ve zcela samostatných věcech.

Podle ustanovení § 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů.

Tato lhůta počínám dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.11.

2000, čj.

10 Ca 229/2000-24, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 28.

2000, vedených pod čj.

5290/110/1999, čj.

5309/110/1999 a čj.

5310/110/1999, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím správce daně ze dne 7.

1999 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1998, 1997 a 1996 a snížena ztráta za rok 1997 a 1996.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn.

10 Ca 229/2000, předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 24.

11.

2000, téhož dne byl doručen právnímu zástupci stěžovatele JUDr.

J.P.

Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti vypršela dnem 22.

2001.

Jestliže ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla podána k poštovní přepravě dne 23.

2001, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě, což je důvodem k jejímu odmítnutí podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.

11 2000, čj.

10 Ca 232/2000-18, byly zamítnuty žaloby stěžovatele, spojené ke společnému projednání, směřující proti rozhodnutím FŘ ze dne 17.

2000, čj.

1296/00/1300 a čj.

2691/00-1300, jimiž byly změněny dodatečné platební výměry správce daně ze dne 7.

1999 o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a rozhodnutí téhož ředitelství ze dne 17.

2000, čj.

5289/130/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1996.

Ze spisu uvedeného soudu sp. zn.

10 Ca 232/2000 Ústavní soud zjistil, že předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 11.

12.

2000 s tím, že téhož dne byl doručen právnímu zástupci stěžovatele.

Ústavní stížnost, směřující proti tomuto rozsudku, byla podána včas, splňovala všechny ostatní požadované formální náležitosti a Ústavní soud ji shledal přípustnou.

Ze spisové dokumentace F.ú. vedené k jeho platebním výměrům ze dne 7.

1999, č.

22/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1997), č.

23/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1998) a č.

21/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1999), spisu FŘ vedeného k jeho rozhodnutí ze dne 17.

2000, čj.

1296/00/1300, a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn.

10 Ca 232/2000, Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze skutkových zjištění všech orgánů ve věci jednajících vyplynulo, že v průběhu daňové kontroly správce daně zjistil nesrovnalosti a rozporné údaje ve stěžovatelově účetnictví.

Stěžovatel pochybnosti správce daně neodstranil, a protože skladové karty ani jinou průkaznou evidenci nevedl, inventarizaci zásob použitých náhradních dílů prováděl odhadem a inventarizační soupisy zásob zboží nezpracoval průkazně, správce daně stanovil daň podle pomůcek v souladu s ustanovením § 31 odst.

5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

Oprávněnost tohoto postupu potvrdil jak nadřízený správní orgán, tak i správní soud.

Z odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že soud se všemi námitkami stěžovatele tak, jak byly uplatněny, podrobně zabýval a zaujal k nim své stanovisko.

Jádro ústavní stížnosti ve své podstatě tvoří opakovaný nesouhlas stěžovatele s tím, že správce daně postupoval při doměření daně podle pomůcek, a nikoliv dokazováním.

Stěžovatel se tedy domáhá přezkoumání aplikace a interpretace procesněprávního ustanovení, jako to již učinil před obecným soudem.

Ústavnímu soudu však přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, nedošlo-li zároveň k porušení základních práv a svobod Ústavní soud však toto tvrzené porušení neshledal.

Čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny, jakož i čl.

6 odst.

1 Úmluvy zaručují právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo.

Důkazy provedené a vyhodnocené finančními orgány a poté přezkoumané soudem poskytují jasné vysvětlení postupu správce daně.

Správní soud věc projednal a za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně z přidané hodnoty za použití pomůcek správným.

Správní soud interpretoval příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona č.

563/1991 Sb., o účetnictví, ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné.

Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

To, že stěžovatel zastává v dané věci jiný právní názor, kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje.

Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl.

6 odst.

1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Tyto podmínky nebyly v projednávané věci porušeny.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti rozsudku ze dne 1.

11.

2000, čj.

10 Ca 229/2000-24, odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., jako podanou po zákonem stanovené lhůtě a ústavní stížnost směřující proti rozsudku ze dne 22.

11.

2000, čj.

10 Ca 232/2000-18, odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) citovaného zákona z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 27. března 2001 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu