Decision detail

IV.ÚS 377/01

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:4.US.377.01

Date

Nov 10, 2001

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 377/01 ze dne 11. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti P.K., zastoupeného Mgr. J.T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 22 Ca 287/2000-29, rozhodnutí CŘ ze dne 2. 5. 2000, č.j. 1-276-2661/00 a platebnímu výměru C.ú. ze dne 27. 10. 1999, č.j. RCP/248/6500/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20.

6.

2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.

3.

2001, sp. zn.

22 Ca 287/2000-29, rozhodnutí CŘ ze dne 2.

5.

2000, č.j.

1-276-2661/00 a platební výměr C.ú. ze dne 27.

10.

1999, č.j.

RCP/248/6500/99.

Uvedeným rozsudkem byla jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí CŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí C.ú., jímž bylo stěžovateli ve smyslu ust. § 240 a násl. celního zákona č.

13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uloženo uhradit částku 6.419.829,- Kč na clo, daně a poplatky vybírané při dovozu zboží do tuzemska.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

11 odst.

5, čl.

2 odst.

3, čl.

4 odst.

1 a čl.

36 odst.

2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava").

Uvedl, v podstatě obdobně jako v žalobě proti správnímu rozhodnutí, že při nakládání se skladovaným zbožím postupoval v souladu s obecně závaznými právními předpisy a všeobecnými podmínkami stanovenými v bodě 1 - 13 rozhodnutí o povolení celního skladu, a že poskytl celním orgánům veškeré požadované podklady.

Celní úřad však postupoval v rozporu se zákonem, když mu vyměřil celní dluh, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.

Bez předchozího oznámení celní úřad zaujal odlišné stanovisko k předem sjednaným podmínkám pro provozování celního skladu, a postup, do té doby akceptovaný oběma stranami, označil za postup, který je v rozporu se zákonem.

Na základě změny vlastního stanoviska pak stěžovateli vyměřil clo a daně vybírané při dovozu zboží, přestože nedošlo k neoprávněnému nakládání se zbožím, které by mělo za následek vznik celního dluhu.

Stěžovatel je přesvědčen, že k zásahu do práva dle čl.

11 odst.

5 Listiny došlo tím, že mu byly uloženy platební povinnosti, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení těchto plateb.

Čl.

2 odst.

3 Listiny byl porušen tím, že Celní úřad požadoval vykonání činnosti při změně celního režimu zboží, ačkoliv žádná taková povinnost nebyla stěžovateli uložena.

K zásahu do čl.

4 odst.

1 Listiny pak došlo tím, že Celní úřad změnil své stanovisko k předem sjednaným podmínkám pro provozování celního skladu, způsobem nemajícím oporu v právních předpisech.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho ústavních práv nepovažuje za důvodné.

Stěžovatelem uvedená konkretizace porušení Listiny se týká zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ a jeho řešení.

Stěžovatel se tak domáhá u Ústavního soudu, aby napadený rozsudek podrobil přezkoumání způsobem, který by znamenal, že Ústavní soud je další institucí v hierarchii obecných soudů, která je oprávněna meritorně přezkoumat pravomocný rozsudek soudu, což není možné, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu.

K tvrzenému porušení čl.

36 odst.

2 Listiny a čl.

2 Listiny a čl.

90 Ústavy se nelze vyjádřit, neboť tato tvrzení nejsou v odůvodnění ústavní stížnosti podrobněji konkretizována.

Z uvedených důvodů namítl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

22 Ca 287/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu orgánů veřejné moci neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, přičemž podstatu ústavní stížnosti spatřuje v polemice stěžovatele s právními závěry soudu a celních orgánů.

Pokud stěžovatel namítl porušení základního práva zakotveného v čl.

90 Ústavy České republiky ("Ústava"), aniž by své tvrzení doplnil podrobnější ústavněprávní argumentací, Ústavní soud je toho názoru, že uvedený článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele neobsahuje, neboť jde především o institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního a dělby moci.

Napadeným rozsudkem nebylo dotčeno ani právo stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, zakotvené v čl.

36 odst.

2 Listiny, neboť krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí celního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé o.s.ř., upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů.

V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

V mezích stanovených pro přezkoumávání správního rozhodnutí, založeném na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o.s.ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry.

Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl.

82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti.

Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani podrobněji nekonkretizovanou námitku porušení čl.

2 odst.

2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Obdobně neshledal ani namítaný zásah do práva zakotveného v čl.

11 odst.

5 Listiny a čl.

4 odst.

1 Listiny, neboť je evidentní, že správní rozhodnutí byla vydána na základě zákona č.

337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zák.č.

13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecného soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem a správními orgány, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11.

10.

2001