Decision detail

III.ÚS 506/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.506.01
Date: Jan 11, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 506/01 ze dne 1. 11. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným B.G., zast.

JUDr.

P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 To 30/01, ze dne 19.

2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn.

6 T 63/2000, ze dne 3.

11.

2000, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 17.

2001 navrhovatel brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

2 To 30/01, ze dne 19.

2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn.

6 T 63/2000, ze dne 3.

11.

2000 s tím, že jejich vydáním i postupem obou obecných soudů, který tomu předcházel bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu stanovené čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Stejně tak měla být rozhodnutími obecných soudů porušena jejich ústavní povinnost uložená jim čl.

90 ústavy ČR a neméně porušeno i ust. čl.

40 odst.

2 ústavy ČR i ust. čl.

6 odst.

2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně ovšem Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod - dále Úmluva).

Žádal, aby Ústavní soud obě uvedená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud v dané věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn.

6 T 63/2000 a z něj také zjistil, že navrhovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j.

6 T 63/2000-1737, uznán vinným v citovaném rozsudku přesně označenými trestnými činy, které spáchal sám nebo s dalšími osobami v rozsudku uvedenými.

Šlo o trestné činy útisku dle § 237 tr. zák. a vydírání dle § 235 odst.

1, odst.

2 písm. b), c), d) tr. zák.

Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let.

Ve věci navrhovatele šlo o celkově šest skutků, jejichž spáchání soud dovodil a shledal v nich naplnění všech znaků skutkových podstat již označených trestných činů.

Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel odvolání.

Uvedl, že v bodě IV. uvedeného rozsudku se tvrzení poškozeného nezakládá na pravdě a v této souvislosti žádal o doplnění dokazování výslechem svědka J., v bodě V. cit. rozsudku výpověď poškozeného pokládal za nevěrohodnou s tím, že jeho tvrzení nedokládají žádné další objektivní důkazy, za stejně nevěrohodné pokládá i tvrzení dalších poškozených (body VI. a VII. cit. rozsudku) s poukazem na to, že soud nesprávně hodnotil i provedené důkazy, které měly vyznít v jeho prospěch a navrhl i provedení důkazů dalších, zejména svědků, kteří by podpořili svou výpovědí jeho obhajobu.

Obdobné výhrady uplatnil i vůči výpovědi poškozeného v bodě II. cit. rozsudku.

Proti cit. rozsudku podal odvolání také státní zástupce KSZ, kdy nesouhlasil se soudem přijatou kvalifikací jednání navrhovatele v bodě VI. rozsudku (měl být uznán vinným i tr. činem ublížení na zdraví dle § 221/1 tr. zák. - v jednočinném souběhu).

Měl též za to, že v bodě 3 podané obžaloby se navrhovatel dopustil (naplnil všechny znaky skutkové podstaty) trestného činu loupeže dle § 234 odst.

1 tr. zák. s tím, že jeho jednání bylo třeba posoudit i z hledisek zvlášť nebezpečné recidivy dle § 41/1 tr. zák. a konečně trest uložený soudem I. stupně pokládal za nepřiměřeně nízký, a to s poukazem na rozsah trestné činnosti i trestní minulosti navrhovatele.

O podaných odvoláních rozhodoval Vrchní soud v Praze, který tak učinil rozsudkem vydaným ve veřejném zasedání dne 19.

2001 pod sp. zn.

2 To 30/01.

Tímto rozsudkem zrušil k podanému odvolání krajského státního zástupce napadený rozsudek, když změnil právní kvalifikaci jednání mimo jiné i navrhovatele v bodech I. b) a II. napadeného rozsudku a uznal jej vinným (spolu s dalšími obžalovanými) trestnými činy vydírání dle § 235/1, 2b,3 tr. zák. (ve spolupachatelství) a lichvy dle § 253/1, 2 tr. zák. (rovněž ve spolupachatelství).

Odvolání navrhovatele zamítl a s ohledem na uvedené zpřísnil trest odnětí svobody uložený navrhovateli nalézacím soudem.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že při svých úvahách vycházel z náležitých skutkových zjištění soudu I. stupně.

V tomto směru se i odvolací soud zabýval podrobně jednotlivými skutky kladenými navrhovateli za vinu, poukazoval na jednotlivá svědectví i skutečnosti z nich plynoucí, to s tím, že svědecké výpovědi (a zejména i poškozených) umožnily učinit spolehlivé závěry stran právní kvalifikace takto zjištěného jednání navrhovatele.

Ve svém rozhodnutí konečně vyložil proč a z jakých důvodů nebylo zapotřebí vykonat (provést) i další důkazy navrhovatelem žádané.

Uzavřel, že vina navrhovatele byla na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů jednoznačně a bezpochyby prokázána.

S ohledem na uvedené potom skutky uvedené pod bodem I. b a II. rozsudečného výroku soudu.

I. stupně kvalifikoval způsobem již shora označeným s vysvětlením proč tak učinil.

Rozhodl nově i o trestu navrhovatele, který zpřísnil a odůvodnil proč a z jakých skutečností při úvaze o trestu vycházel.

Proti uvedeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost.

Jejím obsahem je v zásadě argumentace, která byla obsažena již v odvolání podaném navrhovatelem v řízení před obecnými soudy.

Své výhrady směřoval do bodů IV., V., VI. a VII. výroku soudu I. stupně i stran překvalifikace bodu I. b) téhož (zde stran úvah o způsobení škody velkého rozsahu).

Obsahově jde o výhrady zpochybňující zejména věrohodnost výpovědí jednotlivých poškozených, neprovedení důkazu výslechem dalších svědků uplatňovaných navrhovatelem a neprovedení dalšího dokazování stran rozsahu způsobené škody.

Namítl, že postupem obou soudů byla porušena celá řada ustanovení obsažených v trestním řádu, z hlediska ústavněprávního potom ústavně zaručené právo navrhovatele na soudní ochranu obsažené v čl.

36 odst.

1 Listiny, dále čl.

90 Ústavy ČR, čl.

40 odst.

2 Ústavy ČR a čl.

6 odst.

2 Úmluvy (prezumpce neviny příp. zásada in dubio pro reo).

Vzhledem k uvedenému potom navrhl obě napadená rozhodnutí přijatým nálezem zrušit.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil i Vrchní soud v Praze, a to přípisem ze dne 7.

2001, ve kterém uvedl, že námitky obsažené v návrhu již byly uplatněny v rámci odvolacího řízení a bylo na ně adekvátně reagováno, jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí.

To s tím, že veškerá práva (včetně práva na obhajobu) byla v uvedeném řízení zachována a nedošlo k jejich porušení.

VSZ se přípisem ze dne 13.

2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před ústavním soudem vzdalo.

Vycházeje z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn.

6 T 63/2000, z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření Vrchního soudu v Praze, dospěl ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je nutné opakovaně zdůraznit, že ústavní soud není další běžnou odvolací instancí v systému obecných soudů, nýbrž je to právě a jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných.

Takto v předmětné věci Ústavní soud zjistil, že obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a nezasáhly ani další namítaná základní práva či svobody z hlediska Ústavy ČR nebo Úmluvy.

Především označený čl.

40 Ústavy ČR neobsahuje ani uváděný odstavec 2 a navíc se týká volebního zákona, tedy právní oblasti, která se na danou věc zjevně nevztahuje.

Pokud měl navrhovatel na mysli čl.

40 odst.

2 Listiny (lze tak usoudit z toho, že poukázal i na čl.

6 odst.

2 Úmluvy), jde o princip prezumpce neviny, z hlediska čl.

36 odst.

1 Listiny potom o právo na spravedlivý proces.

Z hlediska takto uplatněných námitek Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k porušení (a to ani označených) základních práv a svobod nedošlo.

Namítané porušení práva na spravedlivý proces (případně principu prezumpce neviny) nelze dovodit z uvedených rozhodnutí označených obecných soudů a ani z postupu, který jim předcházel.

Nelze než opakovaně uvést, že obecné soudy se projednávanou věcí obsáhle zabývaly, v rámci obsáhle vedeného dokazování také prověřily odpovědně každý jednotlivý skutkový děj.

Přiléhavým způsobem potom jednotlivé důkazy hodnotily a dovodily z jejich provedení příslušnou právní kvalifikaci.

Reagovaly také na jednotlivé výhrady navrhovatele, kde zejména i odvolací soud u jednotlivých skutků popsal z jakých důkazů vycházel,do jaké míry jsou jednotlivé důkazy přesvědčivé a takto přijatelné a také uvedl proč případně některé důkazy neprovedl.

K otázce výše způsobené škody (namítané k bodu I. b) výroku soudu I. stupně) je zřetelné z důkazů ve věci provedených, že další dokazování v tomto směru by bylo zjevně nadbytečné, když důkazy již provedené umožnily soudu učinit v tomto směru dostatečné přesvědčivý závěr.

Ústavní soud tak v dané věci neshledal ani namítaná porušení základních práv či svobod, a to ani z hlediska porušení principů spravedlivého procesu či namítané porušení zásady prezumpce neviny.

Již v minulosti opakovaně Ústavní soud judikoval, že v tomto směru zasáhne tehdy, pokud by došlo k výraznému (extrémnímu) rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry z něj plynoucími.

V dané věci k takové situaci zřetelně nedošlo a postup obecných soudů i rozhodnutí z něj vzešlá nelze rozhodně označit za takový, který by představoval nerespektování zákona či dokonce dosáhl úrovně protiústavní.

S ohledem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2001 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu