Decision detail

III.ÚS 47/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.47.01
Date: Jul 6, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 47/01 ze dne 7. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele V.K., zastoupeného JUDr.

Z.M., proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

29 Co 411/2000-67, ze dne 29.

2000, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j.

21 C 3/97-55, ze dne 5.

2000, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel podal dne 22.

2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 24.

2001.

Návrh směřoval proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j.

29 Co 411/2000-67, ze dne 29.

2000, jímž bylo potvrzeno s usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j.

21 C 3/97, ze dne 5.

2000, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn.

11 C 183/92 u Obvodního soudu pro Prahu 4.

Napadenými usneseními bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím došlo i k porušení čl.

90 Ústavy ČR.

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

21 C 3/97, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal u označeného soudu návrh na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn.

11 C 183/82 u téhož soudu (výživné rozvedené manželky) s odůvodněním, že v označené věci nebyly v řízení provedeny důkazy, týkající se chování žalované vůči jeho osobě, neboť její jednání, kdy mu brání stýkat se s nezl. synem, není v souladu s morálkou a dobrými mravy, a proto jí nelze přiznat výživné s ohledem na ustanovení § 96 odst.

2 zákona č.

94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").

Dále Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením, č.j.

21 C 3/97-55, ze dne 5.

2000 tak, že návrh na obnovu řízení zamítl.

V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že řízení o příspěvku na výživu rozvedené manželky bylo ukončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j.

11 C 183/92-42, ze dne 26.

10.

1995, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j.

12 Co 368/96-62, ze dne 9.

10.

1996.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn.

P 91/95, ze dne 4.

12.

1997, byly rozvedené manželce, která opakovaně mařila styky navrhovatele s nezl. synem v období od 3.

12.

1994 do 1.

11.

1997, za toto jednání opakovaně pravomocně uloženy pokuty.

Z uvedeného vyplývá, jak dovodil soud I. stupně, že skutečnost, že rozvedená manželka maří styky s nezl. synem, musela být navrhovateli známa již v původním řízení, v němž ji mohl uplatňovat.

Navrhovatel vznesl také v původním řízení námitku amorálnosti přiznání výživného, touto námitkou se odvolací soud zabýval a nepovažoval ji za důvodnou, a proto, jak je uvedeno výše, rozsudek soudu I. stupně v původním řízení potvrdil.

Již v původním řízení tak bylo řešeno, zda jednání rozvedené manželky spočívající v maření styku navrhovatele s nezl. synem je či není důvodem pro nepřiznání práva na výživu rozvedené manželky, přičemž odvolací soud v původním řízení dospěl k závěru, že důvod pro nepřiznání výživného naplněn není.

V řízení o povolení obnovy řízení proto soud I. stupně uzavřel, že skutečnost uplatněná navrhovatele v návrhu na povolení obnovy řízení není novou skutečností, a proto s odkazem na ustanovení § 228 odst.

1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") návrh zamítl.

K odvolání navrhovatele, který namítal, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, neboť proti soudci soudu I. stupně vznesl dne 13.

2000 námitku podjatosti, jež dosud nebyla předložena k rozhodnutí nadřízenému soudu.

Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal jednak námitku týkající se postavení soudce soudu I. stupně a dále přezkoumal i usnesení soudu I. stupně věcně.

Ve vztahu k námitce rozhodování vyloučeným soudcem dospěl odvolací soud k závěru, že tato námitka naplněna není.

Svůj závěr opřel o následující skutečnosti: navrhovatel již podáním ze dne 3.

11.

1999 navrhl vyloučení soudce soudu I. stupně z projednávání a rozhodování ve věci s odůvodněním, že tento soudce rozhodoval v jiné jeho věci, kde rovněž dne 21.

1999 vznesl námitku podjatosti a soudce přesto rozhodoval dále.

O podání ze dne 3.

11.

1999 rozhodl Městský soud v Praze usnesením, č.j.

14 Nc 997/99-50, ze dne 29.

12.

1999 tak, že uvedený soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci.

Dále Městský soud v Praze uvedl, že námitka podjatosti obsažená v podání ze dne 13.

2000 je obsahově shodná s námitkou ze dne 21.

1999, nejsou v ní uvedeny žádné další skutečnosti ve smyslu § 14 odst.

1 o.s.ř. a kromě toho navrhovatel námitku vznesl bezprostředně poté, co mu bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.

12.

1999, když v mezidobí nebyly kromě nařízení jednání soudem prováděny žádné úkony.

Za této situace je zřejmé, uvedl Městský soud v Praze, že o návrhu na vyloučení soudce z důvodu, který již soud posuzoval a rozhodl o něm, bylo pravomocně rozhodnuto.

V takovém případě, konstatoval Městský soud, je odvolací námitka, že rozhodoval vyloučený soudce, neopodstatněná.

Ve vztahu k věcnému přezkoumání napadeného usnesení pak odvolací soud uvedl, že odvolání není důvodné.

Konstatoval, že obecné soudy , zejména pak odvolací soud se v původním řízení o výživném rozvedené manželky s tvrzením navrhovatele vyrovnal a s odvolací námitkou navrhovatele, která se týkala předmětné skutečnosti, se vypořádal v odůvodnění rozsudku.

Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4.

12.

1997, sp. zn.

P 91/95, vyplývá, že rozvedené manželce byly rozhodnutím tamního soudu ze dne 30.

11.

1995, sp. zn.

P 91/95, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, č.j.

19 Co 128/96-224, ze dne 17.

1996, uloženy pokuty za neuskutečněné styky otce se synem v období od 3.

12.

1994 do 4.

11.

1995.

Městský soud v Praze proto konstatoval, že soud I. stupně tedy zcela správně dovodil, že navrhovatelem uplatněný důvod obnovy řízení není takovou skutečností nebo důkazem, který bez své viny nemohl použít v původním řízení, ani důkazem, jenž nemohl být v původním řízení proveden, protože již tehdy věděl, že rozvedená manželka styky se synem maří.

Na základě uvedeného proto Městský soud v Praze usnesením, č.j.

29 Co 411/2000-67, ze dne 29.

2000, potvrdil usnesení soudu I. stupně.

Proti oběma uvedeným usnesením v řízení o povolení obnovy řízení podal navrhovatel návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podle jeho názoru bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny a tím byl porušen i čl.

90 Ústavy ČR.

Porušení svého práva napadenými rozhodnutími spatřoval navrhovatel v tom, že soudem nebyl vyzván ke konkretizaci svých tvrzení, nikdy nebyl poučen v čem spočívá důkazní břemeno, ač průběžně upozorňoval soudy na trestní stíhání rozvedené manželky v souvislosti s mařením úředního rozhodnutí.

Ani jeden soud si nevyžádal příslušný trestní spis, který by prokazoval intenzitu nemorálního chování rozvedené manželky.

Porušení práva na soudní ochranu navrhovatel viděl v tom, že postupem soudu vůči jeho osobě mu byla odepřena spravedlnost.

Dále navrhovatel tvrdil, že nelze přiznat výživné ve prospěch někoho, kdo se chová v rozporu s dobrými mravy a toto chování není jednorázový akt ale trvalý jev.

Materiální důkaz o těchto skutečnostech nebylo možno soudu předložit, protože rozhodnutí v řízeních, kde se tyto otázky posuzovaly, byla vydána až po rozhodnutí v řízení o výživném.

Tvrzení soudu o tom, že k těmto skutečnostem již soudy v původním řízení přihlédly a není proto důvod obnovy řízení dán, nevzalo v úvahu, že původní soudy vycházely jen z tvrzení navrhovatele, které nebylo doloženo žádnými materiálními důkazy.

Navrhovatel proto s poukazem na uvedené tvrdil, že došlo jednak ke zřetelnému porušení občanského soudního řádu v takovém rozsahu, že došlo i k porušení ústavní zásady stanoveného postupu a k opomenutí ústavní zásady ochrany práva (čl.

90 Ústavy ČR) a ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl.

36 odst.

1 Listiny).

V průběhu řízení navrhovatel doplnil původní podání dalšími údaji týkajícími se chování rozvedené manželky ve vztahu k realizaci styku navrhovatele s nezl. synem.

Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze jako účastník řízení, který se odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací praxí obecných soudů.

Do této rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, byly porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany základního práva zakotveného Listinou, přezkoumal Ústavní napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem návrhu je nesouhlas navrhovatele s právním hodnocením skutkového stavu.

Tato situace byla již mnohokrát předmětem řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v těchto věcech rozhoduje ustáleně a jednotně.

Vychází se zásady, ovládající občanské soudní řízení, a to ze zásady volného hodnocení důkazů soudem.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud obecné soudy při provádění dokazování a zejména při hodnocení důkazů postupují v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř., nelze ve skutečnosti, že dospěly k právním závěrům, odlišným od představy účastníka, spatřovat porušení práva na soudní ochranu.

V předmětné věci obecné soudy posuzovaly, zda jsou naplněny důvody pro obnovu řízení.

Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy ve svém postupu porušily povinnosti uložené jim o.s.ř., a to ani ve vztahu k zásadám (principům) ovládajícím institut obnovy řízení.

Pokud jde o námitku, že soudy nepoučily navrhovatele o tom, jak má postupovat při dokazování, je zapotřebí si uvědomit, že obecné soudy nemohou poučovat účastníky řízení o skutečnostech, které se týkají merita věci.

Ústavní soud konstatoval, že v postupu obecných soudů neshledal porušení namítaných ustanovení o.s.ř., Ústavy ČR a Listiny.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2001 JUDr.

Pavel Holländer předseda senát u