Decision detail

III.ÚS 299/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.299.01
Date: Apr 10, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 299/01 ze dne 4. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Jurky a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B.

M., zastoupené V.

V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j.

7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28.

2001, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, č.j.

48 Cm 604/95-102, ze dne 26.

10.

2000, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatelka podala dne 17.

2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18.

2001.

Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j.

7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28.

2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č.j.

48 Cm 604/95-102, ze dne 26.

10.

2000, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení.

Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.

48 Cm 604/95, vedený u Krajského obchodního soudu (Městského soudu v Praze).

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že pod uvedenou spisovou značkou bylo nejdříve vedeno řízení o žalobě navrhovatelky na určení neplatnosti vyloučení navrhovatelky ze S.

V tomto řízení byla navrhovatelka neúspěšná, když Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem, č.j.

48 Cm 604/95-76, ze dne 21.

1998, žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze rozsudkem, č.j.

7 Cmo 716/98-92, ze dne 5.

1999, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Návrhem, doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 27.

2000 požádala navrhovatelka o obnovu uvedeného řízení s tím, že teprve v květnu 2000 se navrhovatelce podařilo zjistit, která osoba ve sporném období v bytě bydlela.

Uvedla, že vzhledem ke svému věku si na tuto osobu nemohla vzpomenout a tudíž tento důkaz nemohla použít.

Protože výpověď této osoby může přinést příznivější rozhodnutí ve věci, žádala o povolení obnovy řízení.

Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j.

48 Cm 604/95-102, ze dne 26.

10.

2000, návrh na obnovu řízení zamítl.

V odůvodnění uvedl, že nově navrhovaný důkaz již mohl být využit v původním řízení, neboť již tehdy v řízení vyplynulo, že navrhovatelce bylo známo, že v inkriminované době bydlela v jejím bytě třetí osoba.

Soud dovodil, že v zájmu objektivního posouzení věci bylo v možnostech navrhovatelky tento důkaz navrhnout, navrhovatelka však tak neučinila.

K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který usnesením, č.j.

7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28.

2001, usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky § 228 odst.

1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") pro povolení obnovy řízení.

Obě uvedená usnesení napadla navrhovatelka návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru jí napadenými rozhodnutími obecné soudy odepřely ochranu jejích práv podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

K odůvodnění svého návrhu uvedla, že již v původním řízení pochybily obecné soudy v tom, že neprovedly všechny navržené důkazy a jednaly tak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Konkrétní porušení svého práva však spatřovala navrhovatelka až v tom, že již v původním řízení o neplatnost vyloučení uvedla, že v inkriminované době bydlela v bytě třetí osoba, avšak vzhledem k věku si na jméno této osoby nemohla vzpomenout.

Jméno této osoby se jí vybavilo až po skončení původního řízení, a proto navrhla obnovu řízení.

Tím, že soudy její návrh zamítly, porušily nejen zákon (§ 132 a 153 o.s.ř.), ale povaha a intenzita vad obou obecných soudů porušila i výše uvedené základní právo.

Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě napadená usnesení.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení.

Ve vyjádření stručně uvedl, že podle jeho názoru postupem soudu nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces, a proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany základního práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Především je nutno uvést, že námitky navrhovatelky, týkající se provádění dokazování v původním řízení o určení neplatnosti vyloučení ze stavebního bytového družstva jsou pro předmětné řízení irelevantní, protože rozhodnutí vydaná v původním řízení nejsou ústavní stížností napadnuta a ani napadnuta být nemohla [§ 72 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Pokud jde o námitku směřující proti usnesením obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, pak se Ústavní soud shodl s posouzením důvodů pro přípustnost obnovy řízení tak, jak je provedly obecné soudy.

Podle § 228 odst.

1 písm. a) o.s.ř. lze pravomocný rozsudek napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.

Navrhovatelka jako důvod obnovy řízení uplatňovala skutečnost, že jméno osoby, která v době rozhodné v bytě bydlela, zapomněla a uvědomila si ho až teprve pozdě a toto svědectví jí může pomoci.

Ústavní soud pečlivě prozkoumal postup obecných soudů i jejich závěry.

Za situace, jak je zachycena ve spise, musel závěrům obecných soudů přisvědčit, protože již v původním řízení jak navrhovatelka sama uváděla, tak i svědecky bylo prokázáno, že v rozhodné době bydlela v bytě třetí osoba, takže bylo možno již v této době navrhovat její svědeckou výpověď jako důkaz.

Nejedná se proto o novou skutečnost, na jejímž základě by byla přípustná obnova řízení.

Obecné soudy, které uvedeným způsobem posoudily podmínky pro obnovu řízení, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nelze proto dospět k závěru, že jejich postupem bylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces.

Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl.

36 odst.

1 Listiny.

Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2001 JUDr.

Vladimír Jurka předseda senátu