Decision detail

III.ÚS 185/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.185.01
Date: 21. 6. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 185/01 ze dne 21. 6. 2001 U 23/22 SbNU 391 Určitost a konkretizace důvodů rozhodnutí o vazbě

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Pavla Holländera a soudců JUDr.

Vladimíra Jurky a JUDr.

Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaném ing.

J.Š., zast.

JUDr.

I.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

9 To 1/01, ze dne 17.

2001, takto: Návrh se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným navrhovatelem dne 24.

2001 se tento domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

9 To 1/01, ze dne 17.

200l s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu vyjádřené v čl.

8 odst.

1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod.

Z příslušných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že navrhovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu s tím, že bylo nesprávně rozhodnuto o prodloužení lhůty trvání vazby (do 19.

10.

2000) při trvajících důvodech vazby [§ 67 odst.

1 písm. a), b) trestního řádu].

O podané žádosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením, č.j.

28 T 63/2000-675, ze dne 14.

11.

2000 tak, že žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu dle § 72 odst.

2 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí potom vysvětlil proč nebyla překročena lhůta trvání vazby při rozhodování o jejím prodloužení a dospěl také k závěru, že nadále trvají důvody vazby označené v ust. § 67 odst.

1 písm. a), b) tr.ř.

K důvodům tzv. vazby útěkové poukázal na aktivity navrhovatele v cizině a s dalšími subjekty i na území České republiky s tím, že na něj již byla podána obžaloba pro trestný čin zpronevěry dle § 248 odst.

1, 4 trestního zákona.

Nadále tedy trvá obava, že by uprchl nebo se skrýval.

Shledal také další existenci vazebních důvodů dle ust. § 67 odst.

1 písm. b) tr.ř.

Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost s tím, že (z hlediska vazby útěkové) soud I. stupně dostatečně nevzal v úvahu jeho dosavadní bezúhonnost, skutečnost, že v Čechách dlouhodobě žije i s rodinou, přičemž své tzv. aktivity v cizině označil za sporné.

Uvedl, že takto obavy o jeho možném útěku či skrývání ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání, jsou nedůvodné.

Své výhrady vznesl i proti koluzní vazbě s tím, že soud I. stupně se ani nezabýval věcným posouzením skutků, ze kterých je obviněn.

O podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu zamítl s tím, že ten se nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedeného v § 67 odst.

1 písm. a) tr.ř.

V tomto směru poukázal na důvody uvedené v rozhodnutí soudu I. stupně, které má za přesvědčivě rozvedené a s jeho argumentací se shoduje.

Poukázal na závažnost skutků z jejichž spáchání je důvodně podezřelý, výši škody, kterou měl způsobit (či se o ni pokusit) a to i v souvislosti s na trestní sazbou, která je pro takový trestný čin trestním zákonem stanovená.

Zdůraznil příbuzenské zázemí navrhovatele i jeho obchodní aktivity v cizině, když jejich existence vyplývá jak z výpovědi slyšených svědků, tak i z výpovědi samotného navrhovatele.

Takto zjištěné skutečností pak vedly i odvolací soud k závěru vyjadřujícímu obavu, že se navrhovatel způsobem předpokládaným v ust. § 67 odst.

1 písm. a) tr.ř. zachová (takové jednání reálně hrozí).

Odmítl dále námitku navrhovatele směřující k tomu, že se soud I. stupně nezabýval věcným posouzením skutků kladených mu za vinu s tím, že podezření ze spáchání trestné činnosti v této fázi trestního řízení (byla již podána obžaloba), je z hlediska požadavku daného ust. § 67 odst.

2 tr.ř. důvodné.

Současně konstatoval, že v současné době již pominul důvod vazby koluzní a odmítl námitky navrhovatele stran průtahů v řízení o propuštění z vazby (rozhodnuto bylo za 13 pracovních dnů) a vyjádřil se i k předchozí žádosti navrhovatele o propuštění z vazby s tím, že soud I. stupně pochybení v tomto směru musí napravit.

Proti uvedenému usnesení podal ing.

Š. návrh na zahájení o ústavní stížnosti s tím, že v průběhu přípravného řízení došlo k několika pochybením, které mohly ovlivnit i důvody vazby uváděné soudem.

K nim samým uvedl, že i když se narodil na S., studoval v Č., kde založil i rodinu, žije zde i jeho sestra a úvahy soudu o svém útěku pokládá takto za hypotetické, když uprchnout nemá kam.

Zamítavé rozhodnutí o vazbě pokládá stran jeho odůvodnění za povrchní a v naznačeném postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv stanovených čl.

8 odst.

1, 2 a Listiny.

Poukázal na to, že podmínky dovolující omezení osobní svobody musí být vykládány vždy s přihlédnutím k okolnostem případu, a to restriktivně, aby účelu řízení bylo dosaženo při minimálních zásazích do ústavně chráněných práv.

Opakoval, že výsledky šetření neodpovídají závěrům ke kterým dospěly obecné soudy, totiž tomu, že by v případě svého propuštění z vazby uprchnul či jinak se vyhýbal trestnímu řízení.

Navrhl napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušit.

K projednávané věci se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení s tím, že odkazuje na odůvodnění svého usnesení, v kterém vyložil o jaké konkrétní skutečnosti odůvodňující další trvání tzv. útěkové vazby opírá, když vycházel při svých úvahách z obsahu trestního spisu, který měl k dispozici.

Podaný návrh tak pokládá za nedůvodný a navrhl jej odmítnout případně zamítnout.

VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Vycházeje z obsahu napadeného rozhodnutí a řízení (rozhodnutí) jemu předcházejícímu, z argumentace stěžovatele, jakož i z vyjádření soudu, který napadené rozhodnutí vydal, Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Především je na místě opakovaně zdůraznit, že z hlediska ústavněprávního, které vůbec zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.

K samotným důvodům vazby (jejich stanovení) je zapotřebí uvést, že se při rozhodování soudů jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zajisté zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) § 67 odst.

1 tr.ř.

Požadavek jistoty, bez důvodných pochybností při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohokráte reálný.

Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v ust. § 67 odst.

1 písm. a) tr.ř. tedy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostálo.

V dané fázi trestního řízení vedeného proti navrhovateli (po podání obžaloby v jeho trestní věci) nadále bezpochyby trvá podezření ze spáchání trestných činů, ze kterých je obžalován a v rámci příslušné trestní sazby mu zjevně hrozí vysoký trest.

Stran označených vazebních důvodů [§ 67 odst.

1 písm. a) tr.ř.] nelze ve vydání napadeného rozhodnutí spatřovat libovůli spočívající v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, v jeho nekonkrétnosti či neurčitosti.

V této souvislosti zejména rozhodnutí soudu I. stupně (a s ním odvolací soud souhlasil) ve svém odůvodnění obsahuje právě ony konkrétní skutečnosti, které soud vedou k odůvodněné obavě, že by se navrhovatel mohl zachovat (při svém propuštění na svobodu) způsobem, který trestní řád v příslušném ustanovení [§ 67 odst.

1 písm. a)] předpokládá.

Ze zjištění učiněných obecnými soudy je totiž nepochybné, že navrhovatel měl zřejmé obchodní aktivity i v cizině, kde důvodně může nalézt (i rodinné) zázemí a takto se trestnímu stíhání vyhýbat.

V dané věci, s ohledem na uvedené, jde o určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán včetně stadia trestního řízení za kterého bylo o vazbě rozhodováno.

Obavy soudu z naznačených hledisek tak nelze označit na nepřípadné či nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky vznesené navrhovatelem.

Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.

Pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní, přesná a neměnná kriteria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.

Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucímu z ústavního řádu republiky či s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl.

10 Ústavy ČR.

Postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za extenzivní případně rozporný ve vztahu nepochybně existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby v namítaném porušení ani takového základního práva, jakým je bezpochyby i právo zaručující osobní svobodu vyjádřené v ust. čl.

8 odst.

1, 2, 5 Listiny.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2001 JUDr.

Pavel Holländer předseda senátu