Decision detail

II.ÚS 716/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.716.2000
Date: 14. 8. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 716/2000 ze dne 14. 8. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti K.

A., zastoupeného Prof.

JUDr.

B., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.

2000, č. j.

26 Cdo 1138/99-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.

12.

1998, č. j.

29 Co 335/98-136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.

1998, sp. zn.

15 C 239/96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : V ústavní stížnosti ze dne 6.

12.

2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozsudky.

Podle tvrzení stěžovatele jsou všechna tři rozhodnutí obecných soudů v rozporu s čl.

1 Ústavy ČR, který zakotvuje princip právního státu a ochrany nabytých práv, a v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž je základem práva na poskytnutí řádné soudní ochrany.

Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávné právní posouzení věci a na závažné procesní nedostatky, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, které nijak nekonkretizoval.

Z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 určil rozsudkem ze dne 23.

1998, sp. zn.

15 C 239/96 (poté, co jeho rozsudek ze dne 27.

1997, č. j.

15 C 239-96-21, byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.

1997, č. j.

29 Co 199/97-37), že stěžovatel je povinen splnit vyklizovací povinnost k bytu v domě č. p.

1670 v Praze 10, V . č.

14, uloženou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26.

1989, sp. zn.

15 C 51/89, do tří měsíců od právní moci rozsudku.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.

12.

1998, č. j.

29 Co 335/98-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21.

2000, č. j.

26 Cdo 1138/99-171, zamítl, neboť jej neshledal důvodným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že daný případ je zejména z hlediska právního posouzení dosti složitý, proto činí podání ze dne 6.

12.

2000 v zákonné lhůtě s tím, že odůvodnění stížnosti doplní podrobnou právní argumentací s příslušnými odkazy na judikaturu dalším podáním, které zašle v nejbližší době.

Žádné další podání však Ústavnímu soudu od stěžovatele doručeno nebylo.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2.

2001 zcela odkázal na písemné odůvodnění stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16.

2001 s odkazem na podrobná odůvodnění rozsudků odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR dovodil, že napadené rozsudky obecných soudů jsou v souladu jak s čl.

1 Ústavy ČR, tak i s čl.

36 odst.

1 Listiny a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2.

2001 uvedl, že jak námitky stěžovatele směřující proti nesprávnému posouzení věci po právní stránce, tak i procesní vady, které stěžovatel blíže ve své stížnosti nespecifikuje, jsou nedůvodné, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci řízení - K.

S. a Ing.

S. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13.

2001 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a uvedli, že námitkami stěžovatele týkajícími se závažných procesních nedostatků, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, i právními námitkami, se všechny funkčně příslušné soudy podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi.

Podle názoru vedlejších účastníků je postup stěžovatele klasickým příkladem zneužití práva, kdy využitím všech procesních prostředků dosahuje stěžovatel průtahů a brání spravedlnosti.

Stěžovatel je notorickým neplatičem úhrad za užívání bytu, byt neužívá a jak bylo zjištěno při místním šetření, byt je totálně zdevastovaný, takže jeho uvedení do obyvatelného stavu si vyžádá obrovské investice.

Listina poskytuje rovněž ochranu vlastnickému právu a garantuje rovnost v právech.

Napadené rozsudky obecných soudů pak jsou i realizací těchto ústavně zaručených práv vedlejších účastníků.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů.

Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů.

Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval.

Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn.

ÚS 278/96 , publikovaný pod č.

35, svazek 7, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.

Beck, Praha).

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance.

Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod.

Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl.

36 odst.

1 Listiny.

Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl.

1 Ústavy ČR.

Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu.

Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ČR se věcí řádně zabývaly a Ústavní soud pak stěžovatele odkazuje zejména na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.

Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu