Decision detail

II.ÚS 67/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.67.2000
Date: 23. 4. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 67/2000 ze dne 23. 4. 2001 U 14/22 SbNU 353 O právnění finančních orgánů posuzovat skutečnou povahu odpočitatelných nákladů

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti M. S., zast. JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.10.1999 č.j. 28 Ca 244/98 -72 , rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu z 5.6.1998 č.j. FŘ -1166/1/98 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j. 184604/97/010914/2409 - dodatečného platebního výměru č. 970003840 takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

V návrhu podaném na poště Praha 24 dne 31.1.2000 a doručeném Ústavnímu soudu dne 2.2.2000 se navrhovatel dožadoval vydání tohoto nálezu: " Rozsudek Městského soudu v Praze č.j.

28 Ca 244/98-72 ve věci žalobce M.

S., zast.

JUDr.

V., advokátem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m.

Prahu se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.1998 č.j.

FŘ -1166/1/98, a rozhodnutí jež konečnému rozsudku Městského soudu v Praze předcházela, se zrušují".

Současně požádal, aby vzhledem k povaze tohoto řízení, zejména k tomu, že celá částka doměřené daně, ba dokonce bezdůvodná částka navíc, mu byla státními orgány odebrána, mu Ústavní soud v souladu s § 62 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.

Uvedl, že žalobou podanou Městskému soudu v Praze se domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m.

Prahu z 5.6.1998 č.j.

FŘ-1166/1/98, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finačního úřadu pro Prahu 10 z 25.11.1997 č.j.

184604/97/010914/2409 - dodatečnému platebnímu výměru č.

9070003840 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996.

Namítl, že správní soud, stejně jako finanční orgány, svými rozhodnutími porušily jeho základní práva a svobody a nedodržely zásady uplatňování veřejné moci ( čl.

2 odst.

Listiny základních práv a svobod).

Vytkl soudním a správním orgánům, že v částce přesahující 1 000 000 Kč vynaložené na marketingovou studii neshledaly daňově účinný výdaj, který se podílel na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

Tvrdil, že závěry správce daně i odvolacího orgánu vycházely z nedostatečně a chybně provedeného místního šetření.

Tím podle jeho tvrzení došlo k porušení základních zásad daňového řízení, neboť správce daně i odvolací orgán rozhodly o prokazovaných skutečnostech, aniž poplatníkům poskytly možnost předložit důkazy.

Další nezákonnost spatřoval v tom, že byly zkoumány okolnosti vypracování marketingové správy.

Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních náležitostí ústavní stížnosti a v tomto směru nezjistil žádné závady, neboť navrhovatel je řádně zastoupen advokátem na základě speciální plné moci a při dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti se na Ústavní soud obrátil až po vyčerpání všech opravných prostředků, které mu právní řád poskytuje.

Správní orgány a soud, jejichž rozhodnutí navrhovatel napadl, navrhovatelovy argumenty neuznaly a navrhly zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zabýval údaji účastníků obsaženými v návrhu na zahájení řízení včetně doplňků a vyjádření k němu, předloženými listinami, tj. rozhodnutími soudního a správních orgánů a znaleckým posudkem a vyžádanými soudními a správními spisy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Je zapotřebí uvést, že obecné soudy v oblasti správního soudnictví mají kontrolovat zákonnost rozhodnutí a jiných aktů exekutivy.

Ústavní soud zajišťuje dodržování ústavních základních práv a svobod (čl.

83 Ústavy).

Nepřísluší mu přezkoumávat postup obecných soudů a orgánů veřejné správy, které posuzují provedené důkazy podle příslušných procesních předpisů.

Ústavní soud se sice v několika případech od pravidla, že není třetí nebo další řádnou přezkumnou instancí, odchýlil, učinil tak však jen tehdy, když vyšel najevo podstatný a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

V projednávané věci však taková situace nenastala.

Důkazní břemeno v daňovém řízení, jde-li o uplatnění daňově odpočitatelných výdajů spočívá na daňovém subjektu.

Navrhovateli se nepodařilo prokázat ekonomický efekt vynaložených nákladů, byly-li vskutku vynaloženy.

Správní orgány měly samozřejmě právo hodnotit provedené důkazy samostatně i v jejich vzájemných souvislostech podle své úvahy a stejně jako později soud došly k poznatku, že náklady na marketingovou studii nebyly vynaloženy účelně.

Postup finančních orgánů a obecného soudu a jejich rozhodnutí nelze považovat za nezákonné ukládání povinností spočívajících v placení daní nebo dokonce za vyvlastnění.

V souvislosti s touto zjevně neopodstatněnou ústavní stížností Ústavní soud uvádí, že podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu s Ústavou takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně vynaložených na jejich dosažení.

Finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené.

Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje.

Stát by potom jen s obtížemi plnil své úkoly, neboť by nemohl vybírat daně z příjmů v dostatečné výši.

Možnost posuzování skutečné povahy uvedených výloh není v rozporu s principem smluvní svobody.

Úpravu veřejnoprávních vztahů nelze zcela srovnávat s úpravou soukromoprávních vztahů.

V moderním právním státě není a nemůže být smluvní svoboda neomezená.

Nelze ji zneužít k jednání neslučitelnému s veřejným zájmem, jakým řádný výběr daní nepochybně je.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu všemi třemi hlasy ústavní stížnost odmítl podle § 19 odst.

2 a § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění zákona č.

77/1998 Sb., neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení nemohlo být navrhovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

Proti usnesení není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. dubna 2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu