Decision detail

II.ÚS 643/2000

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2001:2.US.643.2000

Date

23. 1. 2001

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 643/2000 ze dne 23. 1. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Ú. zastoupeného JUDr.

D.

D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j.

Nco 151/2000-54 ze dne 23.8.

2000, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j.

25 Nc 600/2000-60 ze dne 10.10.

2000, t a k t o : Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, že u Okresního soudu v Hradci Králové je vedeno řízení, sp. zn.

15 C 255/99, v rámci kterého se vedlejší účastník proti stěžovateli domáhá určení neplatnosti výpovědi.

V rámci uvedeného řízení stěžovatel svým podáním ze dne 11.

4.

2000 navrhl vyloučení soudců okresního soudu a nadřízeného krajského soudu z důvodů existujících pochybností o nepodjatosti soudců obou soudů v projednávané věci.

V podání ze dne 11.4.

2000 uvedl okolnosti (procesní postup obou soudů), které pochybnosti stěžovatele o nepodjatosti obou soudů pouze utvrdily.

O návrhu na vyloučení soudců okresního soudu rozhodl svým usnesením Krajský soud v Hradci Králové, č. j.

25 Nc 600/2000-60 ze dne 10.10.

2000, a rozhodl tak, že soudci Okresního soudu v Hradci Králové Mgr.

J.

R. a Mgr.

B.

B. nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.

O návrhu na vyloučení soudců krajského soudu rozhodl svým usnesením Vrchní soud v Praze, č. j.

Nco 151/2000-54 ze dne 23.

8.

2000, a rozhodl tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.

V rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové i v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spatřuje stěžovatel porušení svého ústavního práva, zakotveného v čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Vychází z toho, že občanský soudní řád za postačující důvod pro vyloučení soudců z projednávaní a rozhodování věcí považuje pouhou pochybnost o jejich nepodjatosti.

Jeho pochyby o nepodjatosti soudců obou soudů vychází z toho, že matka žalobce v řízení před obecnými soudy byla po dobu 18 let zaměstnána u Okresního soudu v Hradci Králové a následně pak po dobu téměř 12 let až do současnosti je zaměstnána jako personalistka u Krajského soudu v Hradci Králové.

Přichází tak po celou dobu do styku se soudci uvedených soudů a proto, podle tvrzení stěžovatele, hrozí nebezpečí ovlivňování průběhu řízení a rozhodování ve věci samé ve prospěch jednoho z účastníků řízení - syna zaměstnankyně soudu.

Stěžovatel současně s návrhem na vyloučení soudců pro podjatost podal soudům návrh na přikázání věci jinému soudu prvního stupně mimo územní obvod Krajského soudu v Hradci Králové.

Vrchní soud v Praze ve svém usnesení v závěru odůvodnil, že vzhledem k tomu, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn.

Vrchní soud v Praze ve svém usnesení v závěru odůvodnil, že vzhledem k tomu, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u tamního soudu pod sp. zn.

25 Nc 518/2000, nebylo již nutno rozhodovat o návrhu stěžovatele na přikázání věci jinému soudu téhož stupně podle ustanovení § 12 odst.

1 o. s. ř.

Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel ve svých podáních neuvedl skutečnosti, které by objektivně znamenaly naplnění podmínek pro vyloučení soudců Krajského soudu v Hradci Králové z projednávané věci a z jejich rozhodování podle ustanovení § 14 odst.

1 o. s. ř.

Vrchní soud dále dovodil, že stěžovatel vznesenou námitku podjatosti vůči jednotlivým soudcům nijak nekonkretizoval a že vychází pouze z povšechné obavy o možnosti ovlivňování soudního řízení.

Posléze Vrchní soud upozornil stěžovatele, že má-li nebo bude-li mít výhrady k rozhodování příslušných soudců, má právo využít zákonných prostředků, daných občanským soudním řádem k přezkoumání vydaných rozhodnutí.

Jak vyplývá ze stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jeho odůvodnění je shodné se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele, byla podána řádně a včas.

Protože námitky stěžovatele proti zmíněným usnesením směřovaly rovněž k porušení jeho základních práv, byl nucen Ústavní soud usnesení přezkoumat, zda k takovému porušení došlo.

Nutno připustit stěžovateli jeho názor, že podle znění ustanovení § 14 odst.

1 o. s. ř. (před novelou zák. č.

30/2000 Sb.), stačilo mít pouze pochybnosti o podjatosti soudců.

Ovšem i zde nutno hodnotit všechny důvody k vyloučení soudce ve vztahu ke konkrétním okolnostem věci tak, aby se předešlo možným pochybnostem o nepodjatosti soudu i soudců.

Důvody obav však i zde nemohou být jen povšechné, vyloučení musí být vždy podloženo konkrétními skutečnostmi (srov.

R 3/1980 - Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 14 odst.

1 o. s. ř. specifikuje pochybnosti ve vztahu na podjatost soudce zaměřením na tři oblasti zájmu : a) v jeho poměru k věci b) v jeho poměru k účastníkům c) v jeho poměru k zástupcům účastníků Stěžovatel takové pochybnosti neuvedl, spíše se obával možnosti aktivit různých přímluvců, kteří by mohli působit na rozhodování konkrétního soudu .

Jak sám uvádí ve své ústavní stížnosti, v podání ze dne 11.

4.

2000 na vyloučení soudců pro podjatost konkretizuje okolnosti svých obav poukazem na procesní postup obou soudů.

Tato jeho obava z neobvyklosti procesního postupu spočívá v tom, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové neobvykle rychle a že Okresní soud v Hradci Králové překvapivě nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání.

V těchto postupech soudů nelze spatřovat porušení zákonnosti, tím méně porušení ústavnosti.

Stěžovatel vychází ze svého čistě subjektivního názoru, aniž by jej mohl konkretizovat.

Vyvozovat své obavy z pouhého faktu, že matka žalobce byla před léty administrativní pracovnicí soudu I. stupně a nyní je administrativní pracovnicí soudu odvolacího, samo o sobě nestačí zvláště s přihlédnutím k usnesení Vrchního osudu v Praze, jehož pracovnicí nikdy nebyla a není.

Vyvozovat své obavy z pouhého faktu, že matka žalobce byla před léty administrativní pracovnicí soudu I. stupně a nyní je administrativní pracovnicí soudu odvolacího, samo o sobě nestačí zvláště s přihlédnutím k usnesení Vrchního osudu v Praze, jehož pracovnicí nikdy nebyla a není.

Ústavní soud neshledal, že by v rozhodování stížností napadených soudů došlo k jakémukoli porušení jeho základních ústavních práv, včetně porušení rovnosti účastníků řízení.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 23. ledna 2001