Decision detail

II.ÚS 482/98

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.482.98
Date: May 6, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 482/98 ze dne 5. 6. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1.

R.T., 2.

F.T., 3.

R.S., všech zastoupených advokátkou JUDr.

A.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.

1998, sp. zn.

6 Co 1634/98, takto: Ústavní stížnost se odmítá .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé napadli ústavní stížností shora označený rozsudek.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích domáhali žalobou určení, že nemovitosti specifikované v napadeném rozsudku, byly ke dni úmrtí F.T. staršího ve spoluvlastnictví F. a R.T.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.

1998 sp. zn.

8 C 216/91 žalobu zamítl s tím, že stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že v případě předmětných nemovitostí nedošlo k platnému uzavření smlouvy o převodu nemovitostí.

Na základě odvolání stěžovatelů pak Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zároveň nevyhověl návrhu stěžovatelů na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu.

Stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu podali současně dovolání i ústavní stížnost.

Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19.

10.

2000, sp. zn.

22 Cdo 344/99, dovolání odmítl jako nepřípustné z důvodu, že stěžovatelé v dovolání předložili k řešení otázku hodnocení důkazů.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl.

36 odst.

1 Listiny a právo na rovné postavení účastníků před soudem podle čl.

37 odst.

3 Listiny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a uvedl, že se nedomnívá, že by v daném případě byl postup soudů v rozporu s napadenými články Listiny.

Za situace, kdy neexistuje (nebo nebyl nalezen) originál kupní smlouvy, musely oba soudy vycházet z opisu kupní smlouvy ověřeného bývalým státním notářstvím a čestného prohlášení, dotazníku podepsaného R.T. a jejím manželem.

Z těchto důvodů odvolací soud učinil příslušné zjištění a závěry, které jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí a vykonanými skutkovými zjištěními.

Za těchto okolností je proto rozhodnutí o určení vlastnictví věcí posouzení obecným soudem, na jehož argumenty, uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudku odvolacího soudu.

Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá, mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů.

Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval.

Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn.

ÚS 278/96 publikovaný pod č.

35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.

B., Praha, svazek 7).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu.

Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo.

Stěžovatelům bylo umožněno, aby uplatnili řádné i mimořádné opravné prostředky.

Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušná rozhodnutí.

Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.

Stěžovatelé dále namítají porušení práva na rovné postavení účastníků před soudem podle čl.

37 odst.

3 Listiny, které však nijak nekonkretizují.

Porušení zásady rovnosti účastníků před odvolacím soudem nebylo v dané věci shledáno.

Pokud se týká namítaného porušení čl.

11 odst.

1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ústavní předpisy o ochraně vlastnického práva lze aplikovat jen u vlastnického práva již existujícího, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně.

Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy ČR.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5.

2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu