Decision detail

II.ÚS 435/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.435.01
Date: Feb 10, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 435/01 ze dne 2. 10. 2001 U 35/24 SbNU 525 Právo na informace.

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L.

F., zastoupeného JUDr.

B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2001, sp. zn.

44 To 366/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12.3.2001, sp. zn.

1 T /2000, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel odůvodňuje svůj návrh tvrzením, že skutek, za který byl pravomocně odsouzen (hanobení národa, rasy a přesvědčení podle ust. § 198 odst.

1 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trest. činem podle § 198a odst.

1 trestního zákona), není trestným činem, a to zejména s ohledem na ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl.

10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva).

Z právních závěrů rozsudků označeného soudu vyplývá, uvádí navrhovatel, že "právo na svobodu projevu se vztahuje také na informace a myšlenky, které stát nebo část jeho obyvatel uráží, šokují nebo ruší či znepokojují".

Tento právní názor podle mínění navrhovatele posouvá dosavadní náhled na společenskou nebezpečnost uveřejňování myšlenek, které se mohou setkat s nesouhlasem státu nebo části jeho obyvatel.

Trestní stíhání prý v takovém případě lze pokládat jednak za nepřiměřené a dále za zásah do práva na svobodu projevu, které je zaručeno v čl.

17 Listiny.

Dále v předmětných rozhodnutích obecných soudů stěžovatel spatřuje i porušení procesních předpisů, neboť údajně nebyla důsledně respektována presumpce neviny, stejně jako zásada "in dubio pro reo".

Stěžovatel se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno ust. § 20 odst.

1 trestního řádu, neboť nebylo údajně konáno společné řízení proti stěžovateli a obviněnému P.

S., a to přesto, že jejich trestné činy spolu souvisí.

K dokazování v trestním řízení stěžovatel uvádí, že v podstatě obecné soudy nerozlišovaly odpovědnost stěžovatele, coby šéfredaktora a vydavatele deníku "Š.", ve kterém byl článek "Vražedná aliance" uveřejněn, od odpovědnosti autora tohoto článku P.

V trestním řízení prý rovněž nebylo prokázáno stěžovatelovo zavinění za shora uvedený trestný čin, což spolu s údajně formálním způsobem provádění dokazování a nerespektování právních závěrů rozsudků Evropského soudu pro lidská práva vedlo k protiústavnosti stížností napadených rozhodnutí.

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 uznán vinným trestnými činy hanobení národa, rasy a přesvědčení a podněcování k národnostní a rasové nenávisti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 roků.

Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti vydavatele a šéfredaktora deníků s celostátní, krajovou a okresní působností na dobu 5 let.

Shora označeného jednání se stěžovatel dopustil tím, že jako vydavatel a šéfredaktor deníku "Š." v čísle ze dne 15.5.1999 rozhodl o zařazení a otištění článku nezávislého publicisty P.

S. pod názvem "Vražedná aliance", v němž autor obviňuje židy, Kosovské Albánce, přistěhovalce, cizince a národnostní menšiny na území České republiky z negativního působení na politickou a ekonomickou sféru a vyvolává antipatie, intoleranci, nepřátelství a nenávist vůči těmto osobám, když s obsahem článku stěžovatel souhlasil.

Jak vyplývá z rozhodnutí obou obecných soudů, byl v předmětném období stěžovatel šéfredaktorem, vydavatelem i majitelem deníku "Š.".

Podle zákona č.

81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných sdělovacích prostředcích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá vydavatel plně za obsah jednotlivého vydání a zejména za to, aby nebyly porušeny zákonem chráněné zájmy společnosti, občanů a organizací.

Šéfredaktor a vydavatel odpovídají za ochranu společnosti a občanů proti zneužití svobody tisku, jímž je uveřejnění informace, která ohrožuje zákonem chráněné zájmy.

V daném případě se jednalo o článek na celé straně č.

7 deníku, na nějž byla již na první straně uveřejněna výrazná upoutávka, který byl otištěn v plném znění, bez krácení nebo úprav a rovněž bez jakékoli poznámky oznamující, že by se redakce od názorů v něm uveřejněným distancovala.

Z těchto skutečností dovodil soud, že stěžovatel pokládal článek za důležitý a obsah článku znal.

Obsah a charakter předmětného článku byl zhodnocen znaleckým posudkem Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR a k dodržení novinářské etiky se vyjádřila i Etická komise Syndikátu novinářů.

Dle závěrů znaleckého posudku je článek zpracován na velmi nízké žurnalistické, jazykové a stylistické úrovni.

Přesto je však způsobilý vyvolat nebo alespoň podpořit u části čtenářů rasovou, etnickou, národnostní intoleranci a nenávist.

V průběhu řízení byl proveden důkaz trestním spisem téhož soudu, sp. zn.

25 T 108/2000, obž.

S. z něhož vyplynulo, že autor článku byl pravomocně odsouzen za spáchání trestných činů dle ust. § 198 odst.

1 a § 198a odst.

1 trestního zákona.

Usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu odmítnuto jako nedůvodné, dle ust. § 256 trestního řádu.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Základní námitkou stěžovatele vůči rozhodnutím obecných soudů v dané právní věci je údajné porušení čl.

17 Listiny a čl.

10 Úmluvy.

Obě práva zaručená shora uvedenými články Listiny a Úmluvy jsou si rovna ovšem s tím, že jak obsah, tak i forma vyjádřených názorů, myšlenek či informací musí podléhat nutným omezením, vyjadřujícím zájem demokratické společnosti na zachování obecně uznávaných pravidel slušnosti a respektování zákonných práv jednotlivců.

Právo na informace, jakož i právo tyto informace svobodně sdělovat, je tedy jednoznačným spojením práva a současně povinnosti (či odpovědnosti) zejména tisku, pravdivě, vyváženě a korektně informovat o otázkách důležitého veřejného zájmu.

Ústavní soud souhlasí s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva, když tento zdůrazňuje nezastupitelnou roli tisku v demokratické společnosti, jako "hlídacího psa", současně však připomíná i odpovědnost novináře za překročení především etických a morálních norem svého povolání.

V takovém případě musí existovat zákonná sankce, která odpovídá jak svojí přiměřeností, tak i naléhavé společenské potřebě ochrany důležitých veřejných zájmů sledovanému legitimnímu cíli.

Z obsahu návrhu je zřejmé, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, se kterými se již ve svých rozhodnutích vypořádaly obecné soudy.

Jak ve svém rozhodnutí zdůraznil odvolací soud, souvislost trestních věcí stěžovatele a autora článku nelze podřadit jak pod subjektivní (více trestných činů téhož pachatele), tak i pod objektivní souvislost (spolupachatelství, účastenství nebo jiná forma trestné součinnosti více pachatelů), neboť, jak uváděl i stěžovatel v trestním řízení, s autorem článku se nezná, osobně se nikdy nesetkal a spojuje je pouze článek, tedy prostředek páchání trestné činnosti, když žádná plánovaná součinnost mezi nimi dohodnuta nebyla.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v trestní věci stěžovatele nemohlo dojít k porušení ust. § 20 odst.

1 trestního řádu.

Toto ustanovení má na mysli ekonomičnost a účelnost provedeného řízení, které nemůže mít vliv na respektování presumpce neviny či porušení zásady "in dubio pro reo".

Trestní odpovědnost stěžovatele za spáchání shora označených trestných činů byla v průběhu řízení jasně prokázána, když o uveřejnění předmětného článku ve svém periodiku rozhodoval sám a na vlastní odpovědnost.

Skutkové podstaty trestných činů dle ust. § 198 a § 198a trestního zákona plně odpovídají mezinárodním normám a závazkům České republiky v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné znovu zdůraznit, že čl.

10 odst.

2 Úmluvy a rovněž čl.

17 odst.

4 Listiny uvádějí omezení těchto svobod zákonem jako nezbytnost demokratické společnosti, jež slouží k ochraně jejích zájmů.

Ze všech shora uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu ÚS V Brně dne 2. října 2001