Decision detail

II.ÚS 250/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.250.01
Date: Mar 10, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 250/01 ze dne 3. 10. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr.

Jiřího Malenovského a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti Ing.

N. a Ing.

N., zastoupených JUDr.

J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.

2001, č.j.

10 Ca 417/2000-33, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14.

12.

2000, č.j.

RD 2019/2802/00-A, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : Stěžovatelé se cestou ústavní stížnosti domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.

2001, č.j.

10 Ca 417/2000-33, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu - referátu dopravy a silničního hospodářství v Jindřichově Hradci ze dne 14.

12.

2000, č.j.

RD 2019/2802/00-A.

Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti výzvě a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18.

2000, č.j.

75/00-OBÚ, a toto rozhodnutí potvrzeno.

Stěžovatelé tvrdí, že tím došlo k porušení čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 a čl.

8 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z kopií rozhodnutí v předmětné věci vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu.

Rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 18.

2000, č.j.

75/00-OBÚ, byli stěžovatelé vyzváni, aby do 7 dnů odstranili špalky dřeva, kmeny stromů a betonové kvádry na pozemku, když bylo zjištěno, že místní komunikace (vedená podle pasportu místních komunikací po tomto pozemku) je z obou stran zatarasena a je tak bráněno v příjezdu chatám.

Stěžovatelé však tvrdili, že na jejich pozemku před rodinným domkem se žádná komunikace nenachází a není o tom záznam v katastru nemovitostí a že k chatám je možný přístup z jiné strany.

Jejich odvolání bylo silničním správním úřadem zamítnuto a rozhodnutí Obecního úřadu F. ze dne 18.

2000, č.j.

75/00-OBÚ, bylo potvrzeno.

V řízení silniční správní úřad vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Obecního úřadu F. ze dne 20.

11.

1995, č.j.

36/95, které bylo doručeno veřejnou vyhláškou a nabylo právní moci 6.

12 1995, došlo k zařazení komunikace na tomto pozemku mezi místní komunikace.

Neztotožnil se s námitkami stěžovatelů, jejichž správní žaloba byla následně zamítnuta krajským soudem.

Toto rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že v některých částech odůvodnění uvedl soud "zřejmě právní a fakticky zcestné závěry".

Pozemek nabyli kupní smlouvou od Č., které byly v době zřízení předmětné místní komunikace vlastníkem tohoto pozemku.

Noví vlastníci převzali jen smluvní omezení vlastnického práva ve prospěch Č., ve výpisu z katastru nemovitostí však takové věcné břemeno vloženo není.

Proto došlo k bezprávnímu omezení jejich vlastnických práv.

Soud rovněž nepřihlédl k tomu, že k chatám existuje i jiná přístupová cesta a rovněž nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j.

36/95, které je základem pro všechna ostatní rozhodnutí.

Pro aplikaci § 26 správního řádu o doručení veřejnou vyhláškou však nebyly splněny podmínky a toto rozhodnutí proto dosud nenabylo právní moci.

Byl rovněž pominut jako účastník řízení v roce 1995 okresní hygienik, když na předmětném pozemku se nachází studna s pitnou vodou.

Ze všech těchto důvodů namítají porušení svých ústavně zaručených práv podle čl.

11 odst.

1 a 4 Listiny a čl.

6 odst.

1 a čl.

8 odst.

1 Úmluvy.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé byli po odstranění vad svého podání řádně zastoupeni ve smyslu ustanovení § 30 odst.

1 a § 31 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti.

Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatelé opakují své námitky z řízení před silničním správním orgánem a před krajským soudem, které se týkají výkladu obyčejných zákonů jako je v daném případě zákon č.

135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, popř. § 123 o.z.

Přezkoumávání takových otázek ovšem Ústavnímu soudu ani nepřísluší.

V působnosti Ústavního soudu není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl.

90 Ústavy ČR).

Ústavní soud není další instancí, která by mohla pokračovat rozhodovat ve sporu vyplývajícím z veřejnoprávní úpravy pozemních komunikací a posuzovat platnost právních úkonů jejich účastníků, konkrétně kupní smlouvy stěžovatelů s Č., ohledně předmětného pozemku a věcných břemen na něm váznoucích.

Ústavní soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich závěry, a to ani tehdy, kdyby s nimi nesouhlasil.

Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo.

Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z toho, že stěžovatelé převážně argumentují porušením svých vlastnických práv, ačkoli v daném řízení jejich vlastnictví nikdo nezpochybňoval, pouze z něj vyvozoval důsledky.

Ty plynou z veřejnoprávní úpravy režimu pozemních komunikací a z aplikace příslušných ustanovení zákona o pozemních komunikacích, kdy stěžovatelé jsou sice vlastníkem pozemku, avšak na tomto pozemku je umístěna stavba komunikace, jejímž vlastníkem je obec F. podle § 9 odst.

1 zákona č.

13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

V soudním řízení byla posuzována zákonnost rozhodnutí silničního správního orgánu podle čl.

36 odst.

2 Listiny, nikoli o sporné otázky plynoucí ze soukromoprávních vztahů a okolností uzavření kupní smlouvy stěžovatelů a Č.

Tyto okolnosti mohou stěžovatelé zpochybnit v jiném řízení a podle jiných pravidel.

Nebylo proto shledáno porušení základního práva podle čl.

11 odst.

1 Listiny, neboť takové povinnosti veřejnoprávní předpisy ukládají každému vlastníku nemovitosti, na které se nachází komunikace ve smyslu § 2 platného zákona o pozemních komunikacích a rovnost vlastníků z hlediska zákonného obsahu a ochrany jejich práva nebyla porušena.

Pokud jde o namítané porušení čl.

11 odst.

4 Listiny, je nutno uvést, že stěžovatelům byla nabídnuta výměna pozemků, popř. jejich odkoupení.

Pokud s tím nesouhlasí, jde o věc vztahu vlastníka stavby komunikace a vlastníka pozemku postupem podle § 17 zákona č.

13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nebylo to předmětem tohoto řízení.

Pokud jde o námitku porušení čl.

6 odst.

1 Úmluvy, odkazuje se výše uvedené ohledně příslušnosti Ústavního soudu k hodnocení řízení před obecnými soudy.

Uvedené ustanovení zaručuje právo na spravedlivý proces, nikoli na výsledek ve prospěch stěžovatelů.

Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl.

6 odst.

1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny, a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který by nezajistil spravedlivý výsledek.

Krajský soud se vypořádal s podstatnými okolnostmi případu, s jednotlivými námitkami stěžovatelů včetně návrhu na doručení podle § 250b odst.

2 o.s.ř. a právní moci rozhodnutí Obecního úřadu F., č.j.

36/95.

Jeho závěry ohledně výkladu § 26 správního řádu by mohly být Ústavním soudem zpochybněny pouze v případě, že by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález, sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.

3, C.

Beck, 1995, str.

257).

Tak tomu ale v daném případě není, když krajský soud vyšel z podrobně zdokumentovaného stavu u původního vlastníka pozemku a z vyjádření Správy chráněných krajinných oblastí ČR, Správy chráněné krajinné oblasti Třeboňsko i z postavení stěžovatelů v roce 1995, kdy nemovitost ještě nevlastnili.

Je věcí soudu, aby posoudil aplikaci obyčejného zákona a okolnosti, které správní orgán k jeho určité aplikaci vedly, stejně jako to, zda je znám nejen vlastník dotčeného pozemku, nýbrž všichni účastníci řízení ve smyslu předpisů o správním řízení.

Totéž platí pro aplikaci § 135 odst.

2 o.s.ř. a to, jaký způsob řešení předběžné otázky soud zvolí.

Pokud jde o námitku porušení čl.

8 odst.

1 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, je třeba poznamenat, že obecné tvrzení stěžovatelů, postrádající řádné zdůvodnění, nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti v tomto bodě.

Totéž se týká blíže nespecifikované námitky, že řízení bylo vedeno s odkazem na bod 15 přechodných ustanovení zákona č.

30/2000 Sb. podle pravidel dříve platného o.s.ř.

Napadené rozhodnutí krajského soudu by mohlo být z výše uvedených důvodů zrušeno pouze tehdy, kdyby byl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.

Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2001 JUDr.

Jiří Malenovský předseda senátu Ústavního soudu