Decision detail

II.ÚS 122/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.122.99
Date: Mar 5, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 122/99 ze dne 3. 5. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vojtěcha Cepla o ústavní stížnosti E. K., zastoupené JUDr. T. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu z 25.11.1998 č.j. 28 Cdo 145/98-113 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka E.

K. se obrátila na Ústavní soud s návrhem, aby zrušil usnesení Nejvyššího soudu z 25.11.1998 č.j.

28 Cdo 145/98-113, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.6.1995 č.j.

9 Co 602/94-63, aniž dovolatelky poučil o nedostatcích jejich podání a vyzval je k odstranění vad, ačkoliv ze spisu mohl zjistit přípustnost dovolání z důvodu zmatečnosti řízení podle § 237 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o.s.ř."), když řízení před soudem prvního stupně trpělo procesními vadami a stěžovatelka na samém počátku byla okresním soudem nesprávně poučena o svých právech a proto podala vadný návrh na zahájení řízení a posléze nastaly i další vady řízení.

Uvedla, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil její právo na soudní ochranu deklarované v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, když nedodržel svou poučovací povinnost podle § 5 o.s.ř. a řádně tuto věc nepřezkoumal.V důsledku toho bylo vůči stěžovatelce vydáno nepříznivé rozhodnutí.

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zaujala stanovisko, že návrh není důvodný.

Namítla, že Nejvyšší soud neshledal, že by v této věci došlo k procesním vadám způsobujícím zmatečnost řízení podle § 237 odst.

1 o.s.ř. a není si vědoma ani toho, že by taková vada nastala v průběhu dovolacího řízení.

Uvedla, že stěžovatelka nepoukazuje na nic, čím by konkrétně svá tvrzení doložila.To se týká i výtky, že soudy jí neposkytly potřebná procesní poučení.

Připomněla tezi, že soudy nemohou poučovat žalobce o obsahu žaloby, aniž tím poruší zásadu rovnosti účastníků soudního řízení.

Sdělila, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrno, že případ posoudil nejen podle občanského zákoníku, ale i podle příslušného ustanovení zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Právní závěry odvolacího soudu nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť dovolání nebylo přípustné.

Z připojeného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn.

8 C 175/93 bylo zjištěno, že usnesením z 25.11.1998 č.j.

28 Cdo 145/98-113 Nejvyšší soud odmítl dovolání E.

K. a E.

N. v právní věci těchto dvou dovolatelek jako žalobkyň a třetího žalobce J.

N. proti žalovaným H.

K., H.B. a P.

B. o vydání nemovitostí vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn.

8 C 175/93, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28.6.1995 č.j.

9 Co 602/94-63.

Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku z 21.4.

1994 č.j.

8 C 175/93-31, jímž byl zamítnut návrh žalobců proti žalovaným na vydání nemovitostí, a ve výroku tohoto rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Rozsudky soudů prvního a druhého stupně nabyly právní moci 26.9.1995.

Odvolací soud pouze v poučení o opravných prostředcích účastníky všeobecně poučil, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání za splnění podmínek stanovených v § 237 až 239 o.s.ř.

Stěžovatelka dovolání podala, avšak Nejvyšší soud po prozkoumání věci dospěl k závěru, že neexistuje žádná okolnost, z níž by bylo možno dovodit přípustnost dovolání, a proto je podle § 243b odst.

4 a § 218 odst.

1 o.s.ř. odmítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s platnými právními předpisy.

Z jeho rozhodnutí je patrno, že neporušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky.

V celém soudním spisu se nenachází nic, co by dávalo za pravdu stěžovatelčiným tvrzením, že obecné soudy ji nedostatečně poučily o jejích právech a tím jí odepřely právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Nebylo zjištěno ani porušení jiných práv zajištěných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy.

Senát Ústavního soudu shledal návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu z 25.11.1998 č.j.

28 Cdo 145/98-113 zjevně neopodstatněným a proto jej jednomyslně odmítl podle § 19 odst.

2 a § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb.

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2001 JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu