Decision detail

I.ÚS 602/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.602.99
Date: 27. 3. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 602/99 ze dne 27. 3. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. D., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 1999, čj. 55 Co 300/99 - 230, za účasti I. N., a Interhotelu A. - Z. H., a. s. v likvidaci, jako vedlejších účastníků,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem ústavní stížnosti napadá rozsudek Městského soudu v Praze, jak je výše uvedeno, a je toho názoru, že tento rozsudek, stejně jako rozsudek první instance, Obvodního soudu pro Prahu 1, je nezákonný v takovém rozsahu, že zasahuje do jeho ústavních práv podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť žádný ze soudů se s jeho námitkami nevypořádal. Předmětem sporu byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy ze dne

1992, kterou Interhotel A. - Z.

H., jako osoba povinná, vydal paní I.

N. jako osobě oprávněné podle zákona č.

87/1991 Sb. v restituci dům čp.

840 v Praze, spolu s pozemkem parc. č.

580, katastrální území N.; tato smlouva byla registrována Státním notářstvím pro Prahu 1.

Tento spor rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1 (čj.

11 C 25/94 - 174) a dospěl k závěru, uvedeném ve výroku rozsudku ze dne 15.

10.

1998, že zmíněná dohoda o vydání věci je neplatná, protože I.

N. se dle výsledku řízení nemohla stát oprávněnou osobou; současně soud zamítl návrh na určení, že Interhotel A. - Z.

H., a. s. v likvidaci, je vlastníkem domu a parcely výše uvedené.

Soud neshledal v daném případě naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, neboť pravomocným soudním výrokem ohledně neplatnosti dohody o vydání věci se automaticky obnovil původní stav; vlastník, pokud by nebyl v rozporu se zákonem i držitelem nemovitostí, by se musel domáhat jejich vydání po neoprávněném držiteli žalobou na plnění.

O odvolání Interhotelu A.- Z.

H., a. s. v likvidaci, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 rozhodoval Městský soud v Praze; současně podala odvolání i I.

N. a vedlejší účastníci, JUDr.

D. a E.

Jmenovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu zamítne z důvodu nedostatku právního zájmu na určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti; v případě potvrzujícího rozhodnutí navrhla, aby odvolací soud připustil možnost dovolání, protože rozhodnutí považuje za věc zásadního právního zájmu na určovací žalobě o neplatnost dohody o vydání věci, když tato věc, která již byla jí jako restituentce vydána, ale v současné době jí již nepatří, neboť byla převedena na jiné osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí, tj. na manžele D., jimž nemovitosti prodala.

Dále vytýkala soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů, neúplnost provedeného dokazování a zásadní nedostatek právního důvodu žaloby.

Vedlejší účastník, dr.

D., svým odvoláním napadl výrok rozsudku, jímž bylo žalobě vyhověno, pokud jde o určení neplatnosti dohody a namítl dále vady skutkových zjištění, vady právního posouzení věci, nesprávnosti ve zjišťování skutkového stavu věci a hrubá porušení procesních práv vedlejších účastníků, kterým byla údajně odňata možnost jednat před soudem.

Poukázal též na čl.

11 Listiny základních práv a svobod, kterému odporuje rozhodnutí soudu prvního stupně i jeho argumentace.

Dále namítal i nedostatek právního zájmu žalobce na předmětné určovací žalobě a opakoval důvody, které byly v řízení již předneseny.

Vedlejší účastnice, E.

D., namítla, že byla postupem soudu zkrácena na svých účastnických právech a věcně odkázala na obsah odvolání, které uplatnil její manžel.

Městský soud v Praze rozhodl jako odvolací soud v této právní věci svým rozsudkem ze dne 7. září 1999, sp. zn.

55 Co 300/99 - 230, a to tak, že potvrdil mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti dohody, přičemž výrok o zamítnutí žaloby zůstal nedotčen.

Návrh ústavní stížnosti ze dne 6.

12.

1999 uplatnil vedlejší účastník výše uvedeného sporu, JUDr.

D., u Ústavního soudu jako stěžovatel a navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.

1999, sp. zn.

55 Co 300/99, jehož průběh byl již shora stručně uveden.

Ve svém návrhu stěžovatel uvádí, že rozhodnutím obou soudů, zejména soudu odvolacího, bylo zasaženo do jeho ústavních práv, konkrétně čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a ve svém odvolání proti rozsudku soudu první instance poukázal i na porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se seznámil s průběhem vzniklého sporu i s argumentací stran, pokud jde o řešení tohoto restitučního případu, a musel konstatovat, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, neposuzuje ani stanoviska soudů k zákonným ustanovením a jejich právní úvahy, pokud nebyla porušena základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl.

83 Ústavy ČR.

Pokud jde o dokazování, resp. zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů, Ústavní soud obvykle nezasahuje do této činnosti obecných soudů, protože se jedná o jejich samostatnou působnost.

Ústavní soud se proto nemohl zabývat polemikou stěžovatele s názory městského soudu o neplatnosti předmětné dohody či o otázkách naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.

Ústavní soud se proto zabýval jednak námitkou porušení čl.

11 Listiny základních práv a svobod, která byla v průběhu řízení uplatněna s tím, že tento článek upravuje a zakotvuje právo vlastnit majetek.

Ústavní soud konstatoval, jako již v řadě předchozích rozhodnutí, že čl.

11 Listiny základních práv a svobod nechrání vlastnické právo, jehož povaha je sporná např. proto, že probíhá soudní řízení v této věci.

Nelze proto tvrdit, že došlo k porušení ústavního práva stěžovatele.

Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že bylo zasaženo do práv stěžovatele porušením čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel však sám ve své ústavní stížnosti blíže nespecifikoval charakter a rozsah takového porušení, jehož se dovolává, ani jak ovlivnil údajný zásah konkrétní rozhodnutí v jeho věci.

Stěžovatel má právo na spravedlivý proces, což ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud žádné porušení ústavních procesních práv neshledal a musel proto konstatovat, že jde o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2001 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu