Decision detail

I.ÚS 417/01

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.417.01
Date: Jul 11, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 417/01 ze dne 7. 11. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vojena Güttlera a soudců JUDr.

Vladimíra Paula a JUDr.

Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele V.

V., zastoupeného advokátem Mgr.

K., proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10.

2001, sp. zn.

1 T 92/2001, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.

2001, sp. zn.

9 To 224/2001, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označeným usnesením zamítl Okresní soud v Mladé Boleslavi žádost stěžovatele o propuštění z vazby a nepřijal jeho nabídku písemného slibu a peněžité záruky.

V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro trestný čin loupeže dle § 234 odst.

1 trestního zákona.

Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením tohoto soudu, sp. zn.

52 Nt 8/2001, ze dne 7.

2001, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 odst.

1 písm. c) trestního řádu.

Podle názoru okresního soudu důvod vazby nepominul tím, že bylo proti stěžovateli zastaveno trestní stíhání pro skutek dle § 247 odst.

1 písm. a), d) trestního zákona, protože i skutek, pro který trestní stíhání pokračuje, má majetkovou povahu a jedná se o skutek podstatně závažnější (trestní sazba 2-10 let odnětí svobody, která ve věci stěžovateli hrozí).

Okresní soud dále poukázal na to, že s přihlédnutím k předchozí trestné činnosti stěžovatele stejného (majetkového) charakteru, se tak na trvání důvodu vazby dle § 67 odst.

1 písm. c) trestního řádu nic nemění.

Písemný slib obžalovaného (stěžovatele) a nabízenou peněžitou záruku nepovažuje soud s ohledem na jeho dosavadní "nepříliš dobrou pověst a velkou závažnost stíhaného skutku" za dostatečné a proto je nepřijal.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl.

V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že se okresní soud žádostí stěžovatele dostatečně zabýval a nepochybil, když dospěl k závěru, že důvod vazby má nadále "reálný podklad v konkrétních skutečnostech" zejména v předchozích odsouzeních a v jejich úzké časové návaznosti.

Přesto, že ohledně některých odsouzení platí " fikce zahlazení", je krajský soud toho názoru, že je nelze zcela pominout a že je k nim třeba přihlížet jako ke skutečnostem svědčícím o sklonu stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti.

Za rozhodující pro svůj úsudek považuje krajský soud rozhodnutí, u nich se k fikci zahlazení nepřihlíží (např. rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25.

11.

1998, sp. zn.

4 T 56/98, jímž byl stěžovatel odsouzen za trestný čin podvodu dle § 250 odst.

1, 2 trestního zákona a další).

Dodává, že s "osvědčením" ve zkušební době podmíněného propuštění není spojeno zahlazení odsouzení a proto názor stěžovatele, že k tomuto odsouzení nelze přihlížet, je třeba odmítnout.

Dále má krajský soud za to, že právě stěžovatelova předchozí odsouzení potvrzují, že se majetkové trestné činnosti dopouští soustavně a že ho neodradila ani zkušenost s výkonem trestu.

Krajský soud považuje tyto konkrétní skutečnosti za dostatečně odůvodňující obavu, že by stěžovatel v trestné činnosti stejné povahy pokračoval.

Krajský soud rovněž jako správné hodnotí i to, že soud I. stupně nepovažoval písemný slib stěžovatele a peněžitou záruku za dostatečnou náhradu vazby, poněvadž i on je přesvědčen, že při prokazatelně hlubším morálním narušení stěžovatele nelze očekávat, že svůj slib dodrží ani ve spojení s peněžitou zárukou.

Právě tak prý nelze očekávat, že by se stěžovatel nechal ovlivnit výchovným prostředím sestry a matky, jestliže na ně nedbal již řadu let, jak o tom svědčí jeho předchozí trestná činnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že ve svých důsledcích byly porušeny i čl.

8 odst.

2, 5 Listiny.

Považuje obě napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná především proto, že v nich údajně není obsaženo řádné odůvodnění existence a trvání vazebního důvodu.

Domnívá se zejména, že v jeho předchozích odsouzeních nelze spatřovat dostačující okolnosti pro odůvodnění vazebního důvodu podle § 67 odst.

1 písm. c) trestního řádu.

Je přesvědčen, že důvodem vazby podle tohoto ustanovení by nemělo být "jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti".

Stěžovatel rovněž napadá výroky soudů, pokud nepřijaly nabídku písemného slibu a peněžité záruky.

Ani tento výrok prý není řádně odůvodněn, protože nestačí, jestliže soudy poukazují na jeho trestní minulosti a na hlubší morální narušení.

Soudy tak prý vyslovily názor, že osoba v minulosti vícekrát soudně trestaná "bude obligatorně vzata do vazby a obligatorně z ní nesmí být propuštěna".

Dále prý soudy při rozhodování o přijetí nabídky peněžité záruky nezhodnotily kritéria uváděná v § 73a odst.

3 trestního řádu (např. hodnocení osob nabízejících složení peněžité záruky, jejich majetkové poměry).

Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená usnesení obecných soudů zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Okresní soud v Mladé Boleslavi a dále Okresní státní zastupitelství v Mladé Boleslavi a Krajské státní zastupitelství v Praze.

Krajský soud v Praze se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Okresní soud v Mladé Boleslavi nepovažuje stížnost stěžovatele za důvodnou a odkazuje v plném rozsahu na napadené rozhodnutí.

Současně sděluje, že dne 17.

10.

2001 vydal rozsudek, jímž stěžovatele spolu s dalšími obžalovanými uznal vinným trestným činem loupeže dle § 234 odst.

1 trestního zákona, avšak tento rozsudek dosud nenabyl právní moci, neboť stěžovatel se odvolal.

Okresní státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení § 28 odst.

2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Krajské státní zastupitelství nepovažuje výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti za důvodné.

Napadená rozhodnutí jsou prý věcně správná a přezkoumatelným způsobem odůvodněná.

Krajské státní zastupitelství však současně uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdává.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Jeho úkolem - ve smyslu ustanovení čl.

83 Ústavy ČR - je ochrana ústavnosti.

I Ústavní soud musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl.

2 odst.

2 Listiny).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy.

K takovémuto porušení by mohlo ve věcech vazby dojít tehdy, jestliže by obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného rámce, který je budován především na principech řádného a spravedlivého procesu.

Jeho součástí je i řádné odůvodnění usnesení tak, jak vyplývá z ustanovení § 134 odst.

2 trestního řádu.

Ústavní soud usuzuje, že důvody pokračujícího zásahu do osobní svobody stěžovatele (zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a nepřijetí nabízeného písemného slibu a peněžní záruky) jsou v odůvodnění napadených usneseních dostatečným způsobem vyjádřeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení § 134 odst.

2 trestního řádu.

Ústavní soud dále připomíná, že v ustanovení § 67 odst.

1 písm. c) trestního řádu jsou normovány pouze alternativní důvody tzv. předstižné vazby (oproti taxativně vymezeným důvodům obsažených v předcházejících písmenech tohoto odstavce); nelze přirozeně s naprostou jistotou očekávat, že budou vždy naplněny, např. že obviněný bude pokračovat v trestné činosti (arg. návětí § 67 "odůvodňující obava") Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přiměřeně konkrétně a dostatečně podrobně odůvodnily svoji obavu z pokračování v trestné činnosti stěžovatele právě tím, že v napadených usneseních připomínají jeho předcházející trestnou činnost majetkové povahy a současně i zkušenost z předcházejících odsouzení, k nimž došlo před časem ne příliš vzdáleným ("předchozí trest vykonal 28.

2000, nelze tuto dobu považovat za dlouhou" - srov. č.l.

3 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.

2001, sp. zn.

9 To 224/2001).

Proto nelze přisvědčit argumentaci stěžovatele, že podle ustanovení § 67 odst.

1 písm. c) trestního řádu "by důvodem vazby nemělo být jen obecné nebezpečí z pokračování v blíže neurčené trestné činnosti".

Tak tomu totiž v souzené věci není a napadené rozhodnutí na takto všeobecném odůvodnění nejsou budována.

Pokud stěžovatel brojí proti nepřijetí jím nabízeného písemného slibu a peněžité záruky, Ústavní soud znovu poukazuje na ustálenou zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů.

Tyto zásahy jsou přípustné nikoliv z důvodů ochrany zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti.

Podle názoru Ústavního soudu je v zásadě irelevantní, z jakých důvodů obecné soudy nepřijaly nabídku písemného slibu obviněného a peněžité záruky, neboť takové rozhodnutí zpravidla roviny ústavnosti nedosahuje.

Postačuje - a to je zřejmé v napadených usneseních - jestliže obecné soudy zamítnutí takové nabídky přiměřeně a konkrétně odůvodní.

To se v souzené věci také stalo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2001 JUDr.

Vojen Güttler předseda senátu