Decision detail

I.ÚS 159/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.159.99
Date: 13. 8. 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 159/99 ze dne 13. 8. 2001 N 117/23 SbNU 151 K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.

2. 1998, čj. 3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 358/96 vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj. 0827/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.

11. 1995), čj. 3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č. 205/96 vydaným pod č.j. 0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. února 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, se zrušuje. II. Co do zbytku se ústavní stížnost V. J. zamítá. III. Ústavní stížnost stěžovatelky M. J. se zamítá.

Odůvodnění

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, zamítl žaloby V. J. a M. J. (stěžovatelů) proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, č.j. 3168b/150/97, a č.j. 3168e/150/97. V souzené věci se žalobce V. J. domáhal u soudu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "FŘ") ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, kterým FŘ zamítlo jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě (dále jen "FÚ") ze dne 29. 2. 1996, č. R 358/96. FÚ však tímto rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce V. J. a snížil mu daň z příjmu fyzických osob za rok 1993, kterou mu vyměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 1995, č. 1774/95, na částku 79.232,- Kč. FÚ uvedl, že dodatečně doměřená daňová povinnost vznikla na základě chybného hodnocení důkazů žalobcem V. J. a následně nesprávného vyloučení části výdajů ve výši 308.805,- Kč. Podle tvrzení žalobce V. J. FŘ nevzalo v úvahu jeho námitky týkající se vad a ceny nakoupeného materiálu, vyslechlo sice navržené svědky, ale z jejich výpovědi si vybralo pouze skutečnosti, které doměřenou daň odůvodňují a zcela opomenulo ta tvrzení svědků, z nichž vyplývalo, že značné množství nekvalitních látek bylo jako kvalitní pouze označeno. Žalobci V. J. prý bylo znemožněno klást otázky, a to stejně jako v řízení, jehož výsledkem bylo zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96. Žalobce V. J. dále namítal, že mu bylo v průběhu daňové kontroly svévolně odepřeno právo předkládat důkazní prostředky podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Protože se FŘ neřídilo ustanovením § 2, § 16 a § 31 zákona č.337/1992 Sb. a nezjistilo úplně všechny skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce, navrhl

V. J. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému FŘ

k dalšímu řízení. Ze stejného důvodu se domáhala přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného také druhá žalobkyně M. J-ová, která za nezákonné pokládala rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168b/150/97, jímž bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 29. 2. 1996, č. R 361/96. Citovaným rozhodnutím FÚ bylo částečně vyhověno jejímu odvolání a dodatečně doměřená daň z příjmu fyzických osob za rok 1993 byla snížena na 12.520,- Kč. Žalobce V. J. napadl žalobou také další rozhodnutí FŘ ze dne

19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,- Kč. Žalobce V. J. se domníval, že FŘ bylo vedeno snahou stanovit mu nepřiměřeně vysokou sankci, neboť dle žalobcova názoru lze (s odvoláním na § 15 zákona č. 563/1991 Sb.) dovodit, že do knih pohledávek a závazků se zapisují pouze pohledávky a závazky související s podnikáním. Navíc poukázal na běžnou praxi, že v případě pohybů peněz v hotovosti není nákup ani prodej zaznamenáván do knih pohledávek a závazků. Žalobce V. J. se proto tímto postupem FŘ cítil být zkrácen na svých právech a žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil. Krajský soud v souzené věci nejprve v souladu s ustanovením § 112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení věci, které byly u něj zahájeny a vedeny pod sp. zn. 30 Ca 69/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19.2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä), sp. zn. 30 Ca 70/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168b/150/97) a pod sp. zn. 30 Ca 71/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97). Krajský soud nadále tyto věci vede pod výše uvedenou sp. zn. 30 Ca 69/98. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku v prvé řadě uvedl, že v souzené věci již jednou (pod sp. zn. 30 Ca 195/96) rozhodl. Napadená rozhodnutí finančních orgánů krajský soud z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů zrušil a uložil žalovanému odstranění vad a nekonkrétních obsahů písemných prohlášení pracovníků C., a.s., Hronov a následné zhodnocení všech provedených důkazů. Věc byla proto žalovanému vrácena k dalšímu řízení, v jehož průběhu - podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové - FŘ doplnění dokazování a jeho hodnocení provedl. Žalovaný (FŘ) žalobci (stěžovateli) oznámil, že výslechy svědků budou provedeny dne

3. 11. a 21. 11. 1997. Žalobce se však dne 3. 11. 1997 jednání nezúčastnil a omluvili se také dva ze svědků P. B. aj. J-ová, kteří se k sepsání svědecké výpovědi dostavili dne 5. 11. 1997. Žalobce se zúčastnil jednání dne 21. 11. 1997, tedy po té, co byli vyslechnuti tito svědci. V uvedené souvislosti - uvádí krajský soud - prý žalobce namítal, že bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., neboť mu bylo znemožněno klást některým svědkům (P. B. a J. J.) otázky. Proto Krajský soud v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř. zkoumal, zda žalovaný (tj. FŘ) porušil při obstarávání důkazů zákon č. 337/1992 Sb., případně zda by toto porušení mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, uvedl, že "oprávnění daňového subjektu klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření je upraveno v ust. § 16 zákona o správě daní, vztahuje se tedy především k průběhu daňové kontroly. Ta však byla ukončena vydáním kontrolní zprávy ještě před zahájením vyměřovacího řízení. Svědci byli slyšeni v řízení odvolacím, žalobce byl na konání těchto jednání předem upozorněn. V den, kdy bylo jednání nařízeno, se nedostavil". Krajský soud dále poukázal na to, že z daňového spisu není patrno, zda žalobce projevil dne 21. 11. (tj. když byl přítomen výslechu dalších svědků) zájem seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí (rozuměj dříve slyšených svědků) a žalovaného nikdy neupozornil, že chce výslechy některých svědků doplnit. Z výpovědi svědkyně J. J. krajský soud navíc dovodil, že i kdyby tato svědkyně kladně odpověděla na dotaz žalobce V. J. ve znění uvedeném v žalobě (totiž, že deklarovaná kvalita tkaniny expedované ze skladu hotových výrobků byla někdy opisována beze změny z deklarace tkaniny v jejím režném stavu, vypisovaném při expedici ze skladu režných výrobků), toto svědectví by nepotvrdilo, že se tak stalo právě v případě dodávky pro žalobce. To vyplývá z celého obsahu její výpovědi, když zcela jednoznačně uvedla, že neví nic bližšího o tom, jaké konkrétní zboží bylo žalobci dodáno. Pokud žalobce namítal, že mu bylo znemožněno předkládat v průběhu daňové kontroly důkazy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., Krajský soud v Hradci Králové poukázal na to, že "pokud se tak v průběhu daňové kontroly skutečně stalo, shledal to soud jako důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného v rozsudku ze dne 11. července 1997, čj. 30 Ca 195/96-20". Žalobci tak byla dána možnost, aby od zrušení předchozích rozhodnutí žalovaného (tj. FŘ) až do jeho nového rozhodnutí předkládal kdykoliv návrhy, jež by přispěly k objasnění věci, případně potvrdily žalobcovy námitky. Ten ostatně věděl, na kdy jsou nařízeny výslechy svědků a od jejich skončení až do vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. od 21. 11. 1997 do 19.

1998 nepředložil soudu žádný návrh na provedení dalších důkazů.

Ve správním spisu o tom není založen žádný důkaz a žalobce to v žalobě ani netvrdil.

I když žalobce prohlašoval, že dodávky zboží od firmy C., a.s., Hronov byly horší a podřadnější kvality, Krajský soud v Hradci Králové - i po provedených výsleších žalobcem navržených svědků - dovodil, že žalobce (který jako daňový subjekt prokazuje ve smyslu § 31 odst.

9 zákona č.

337/1992 Sb. všechny skutečnosti, jež je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván) neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích.

Pokud jde o žalobcem namítaný způsob propočtu výtěžnosti materiálu, krajský soud uvedl, že žalobcův postup nelze kvalifikovat jinak než jako námitky opřené o vlastní úvahy a nikoliv jako podložený důkaz o odlišné výtěžnosti.

Proto Krajský soud v Hradci Králové jak žalobu žalobce V.

J., tak (ze stejného důvodu) i žalobu žalobkyně M.

J., podle § 250j odst.

1 o.s.ř. zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové, nevyhověl žalobě V.

J. ani v případě jím napadeného rozhodnutí FŘ ze dne 19.

1998, č.j.

3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30.

1996, č.

205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,- Kč.

Dospěl totiž k závěru, že žalobce byl podle ustanovení § 1 zákona č.

563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon č.

563/1991 Sb."), povinen účtovat o stavu a pohybu majetku a příjmech a výdajích, jakož i dle ustanovení § 15 tohoto zákona vést peněžní deník (v němž se měly objevit všechny pohyby peněžních prostředků), knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy o ostatních složkách majetku.

Z provedených důkazů je nepochybné (a žalobce to ani nepopírá), že kromě faktury č.

1004151 neměl ve svém účetnictví žádný záznam o nákladech vynaložených na úhradu zboží fakturovaného ostatními fakturami (č.

1003711, 19761 a 100777).

V průběhu řízení před krajským soudem bylo dále prokázáno, že žalobce - oproti svému původními tvrzení - neprováděl převod ze svého účtu, ale složil hotovost na účet dodavatelské firmy u České spořitelny v Červeném Kostelci.

Tento nedostatek, stejně jako skutečnost, že nakoupené zboží nevedl ve skladové evidenci a nevedl evidenci o znehodnoceném zboží, soud kvalifikoval jako porušení ustanovení §§ 15 a 7 citovaného zákona a v souladu s ustanovením § 37 odst.

1 tohoto zákona považoval uložení výše zmíněné pokuty a její zdůvodnění za dostatečné.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že porušuje jejich základní práva, která jsou zaručena čl.

1, 2 a 4 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelé především trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém rozporu jednak s ustanovením § 2 odst.

7 písm. c) zákona č.

337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", jednak s ustanovením § 16 odst.

4 písm. c) citovaného zákona, podle něhož daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu k pracovníku správce daně právo předkládat v průběhu kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které on sám nemá k dispozici.

Stěžovatelé dále poukázali na to, že v souzené věci již jednou krajský soud rozhodnutí FŘ - z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů - zrušil a věc FŘ vrátil k dalšímu řízení.

Tvrdili, že FÚ sice stěžovateli V.

J. oznámil, "kdy bude proveden výslech svědků, ale ti se omluvili a je nepopiratelným faktem, že tím, že jejich výslechu nebyli stěžovatelé přítomni, bylo jim odepřeno právo stanovené ustanovením § 16 odst.

4 písm. e) zákona č.

337/1992 Sb., klást svědkům otázky, které se podle odůvodnění Krajského soudu v Hradci Králové vztahuje především k průběhu daňové kontroly".

Stěžovatel V.

J. protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje dále v tom, že požadavek na předložení záznamů o evidenci nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží - za situace, kdy krajský soud nezkoumal skutečnost, zda finanční úřad (jako správce daně) uložil stěžovateli povinnost vést takové záznamy - jde nad rámec zákona č.

563/1991 Sb. a je tedy v rozporu s ustanovením čl.

2 Listiny.

Stěžovatel se domnívá, že vést záznamní povinnost může uložit finanční úřad pouze rozhodnutím, proti němuž se nelze v souladu s ustanovením § 39 zákona č.

337/1992 Sb. samostatně odvolat.

Stěžovatel V.

J. v ústavní stížnosti rovněž poukázal na to, "že si při účtování účetních případů počínal v souladu se zákonem, pokud ve své účetní evidenci neúčtoval doklady na cizí jméno, neboť se nejednalo o stav a pohyb majetku, opakovaně apeluje na skutečnost, že v souladu se zákonem je i takový postup, kdy nakoupený materiál je účtován do výdajů a na konci roku je prováděna inventura, která po celé daňové řízení" na něm nebyla požadována.

Stěžovatel V.

J. se dále domnívá, že územním finančním orgánům nebyla zákonem, a to ani zákonem č.

531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, svěřena pravomoc ukládat pokutu podle § 37 zákona č.

563/1991 Sb.

Rozhodnutí finančního orgánu o uložení takové pokuty je proto podle jeho názoru nulitním správním aktem.

Oba stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, v němž vysloví, že "rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod a právo zaručené v článku 2 odst.

2 a odstavec 3 Listiny základních práv a svobod.

Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 1998, č.j.

30 Ca 69/98, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj.

3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č.

R 358/96 vydaným pod čj.

0822/913/96-01/07/Mj. ze dne 29.

1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne

11.

1995), čj.

3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č.

R 361/96 vydaným pod čj.

0827/913/96-01/07/Mj. ze dne 29.

1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.

11.

1995), čj.

3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č.

205/96 vydaným pod č.j.

0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30.

1996 Finančním úřadem v Náchodě) se zrušují.

Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním o ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Hradci Králové a dále Finanční úřad v Náchodě.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil práva stěžovatelů zaručená jim v ustanovení čl.

36 odst.

1, čl.

2 odst.

2 a 3 a čl.

4 Listiny.

Konstatoval, že jejich žaloby, jimiž se domáhali přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, přijal, nařídil ve věci veřejné jednání, které proběhlo za účasti stěžovatelů i jejich právní zástupkyně a než rozhodl, umožnil jim k věci se vyjádřit.

Tím respektoval jejich procesní práva i jejich právo podle čl.

36 odst.

1 Listiny.

Krajský soud dále poukázal na to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s těmi, které stěžovatelé uplatnili ve správních žalobách a s nimiž se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal.

Z toho důvodu v plném rozsahu odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku.

Proto Krajský soud v Hradci Králové pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření odkázalo na odůvodnění rozhodnutí čj.

FŘ 3168a/150/97/Hä, FŘ 3168b/150/97, a FŘ 3168e/150/97.

Současně sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční úřad v Hradci Králové se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl.

36 odstavec 1 a další základní práva zakotvená v čl.

1, čl.

2 odstavec 2 a odstavec 3 a v čl.

4 Listiny.

Pokud jde vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.).

Poukazuje na svoji ustálenou judikaturu (srov.

ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6.

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1997, str.

69), podle níž není Ústavní soud zpravidla oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov.

I. též ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7.

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1997, str.

173).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s ústavními předpisy, v daném případě zejména s obsahem hlavy páté Listiny (I.

ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III.

ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1994, str.

41).

Ústavní soud se může zabývat správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např.

ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5.

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1997, str.

346).

Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

36 odst.

1 Listiny).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i při posuzování této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

Vydání 1.

Praha, C.H.

Beck 1994, str.

273).

Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí.

Podle obsahu správních spisů a soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva (u Krajského soudu v Hradci Králové) domáhali, a proto není důvodu se domnívat, že by nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud stěžovatelé trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst.

7 písm. c) zákona č.

337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", Ústavní soud jednak (pro přesnost) připomíná, že ustanovení § 2 odst.

7 zákona č.

337/1992 Sb. písmeno c) neobsahuje, jednak se domnívá, že není zřetelné, o jakou výtku se v ústavní stížnosti jedná a co vlastně mají stěžovatelé na mysli.

Obdobný názor zastává Ústavní soud ve vztahu ke stěžovateli tvrzenému rozporu napadeného rozsudku s ustanovením § 16 odst.

4 písm. c) citovaného zákona ("předkládat v průběhu kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které on sám nemá k dispozici"), neboť stěžovatelé neuvádějí, v čem finanční orgány uvedené ustanovení porušily.

Stěžovatelé mohli kdykoliv v období od 2.

1997 do 19.

1998 (tj. v souzené věci v období po zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.

1997, sp. zn.

30 Ca 195/96) předkládat návrhy na doplnění dokazování.

V obou případech Ústavní soud usuzuje, že uvedené námitky stěžovatelů jsou irelevantní.

Pokud stěžovatel V.

J. spatřuje protiústavnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v tom, že požadavek správce daně (FÚ) na předložení záznamů o evidenci nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží (což se konkrétně projevilo v jeho tvrzení, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích) jde nad rámec zákona, a je tedy v rozporu s ustanovením čl.

2 Listiny, nelze tuto námitku dle názoru Ústavního soudu akceptovat.

Vedení evidence náleží do záznamní povinnosti upravené v ustanovení § 39 odst.

1 zákona č.

337/1992 Sb. a podrobněji je upravují ustanovení § 1 odst.

1, § 7 a § 15 odst.

1 zákona č.

563/1991 Sb., o účetnictví; údaje o (nakonec znehodnoceném) zboží se týkají úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví účetními jednotkami (srov. ustanovení § 7 citovaného zákona).

Ústavní soud v této souvislosti dovozuje, že tato námitka byla již uplatněna ve správní žalobě a krajský soud se s ní v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal (str.

3 dole, str.

4 shora napadeného rozsudku).

V této souvislosti nelze přehlédnout, že bylo povinností stěžovatele V.

J. vést úplnou účetní evidenci v souladu s ustanovením § 7 a § 15 odst.

1 písm. b) cit. zákona (kniha pohledávek a závazků).

Ve všech těchto případech se jedná o posouzení otázky týkající se běžného zákona, což úkolem Ústavního soudu není.

Z hlediska ústavního tedy Ústavní soud nemá důvod, aby se v tomto směru od názoru krajského soudu odchyloval.

Právě tak se Ústavní soud domnívá, že výklad FŘ a Krajského soudu v Hradci Králové, který se týká uložení pokuty Finančním úřadem v Náchodě, je z ústavního hlediska přijatelný, neboť orgánům příslušným podle zvláštních předpisů - jejichž soustavu podle ustanovení § 2 zákona č.

531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, tvoří finanční úřady a finanční ředitelství - byla ustanovením § 37 odst.

1 zákona č.

563/1991 Sb. pravomoc k ukládání pokut svěřena.

Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatele V.

J., že mu bylo odepřeno právo upravené v ustanovení § 16 odst.

4 písm. e) zákona č.

337/1992 Sb., tj. právo klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním šetření.

V tomto směru Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku dovodil, že se toto právo daňového subjektu vztahuje především k průběhu daňové kontroly, jež byla v souzené věci ukončena před zahájením vyměřovacího řízení. (Jednalo se o řízení ukončené rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.

1998, sp. zn.

3168a150/97-Hä.) Ústavní soud z obsahu správního spisu (sp. zn.

3168a/150/97-Ha) a soudního spisu (sp. zn.

30 Ca 69/98) zjistil, že stěžovateli bylo oznámením FÚ ze dne 13.

10.

1997 (doručeném mu dne 14.

10.

1997) sděleno, že s odvoláním na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. byli vyzváni svědci (mimo jiné B. a J-ová), aby se dne 3. 11. 1997 dostavili k FÚ ke svědecké výpovědi, v souvislosti s daňovou kontrolou stěžovatele V. J.; k tomuto řízení se však (stejně jako tři z pozvaných svědků - J-ová, B.t, H.) stěžovatel V. J. nedostavil. K následnému výslechu svědků P. B. a J. J. dne 5. 11. 1997 (ohledně něhož se však stěžovateli V. J. oznámení telefonickou cestou doručit nepodařilo) se stěžovatel V. J. nedostavil a zúčastnil se až výslechu svědka P. H. dne 21. 11. 1997, k němuž byl pozván předvoláním ze dne 17. 11. 1997 (doručeným dne 18. 11. 1997). Ústavní soud se na základě uvedených zjištění domnívá, že v souzené věci - v souhlasu s názorem Krajského soudu v Hradci Králové - již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na tom, že daňový subjekt (stěžovatel V. J.) měl právo zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol, jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12 citovaného zákona. Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně (FÚ) věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele V. J. k výslechu svědků P. B. a J. J-ové - a stěžovatel se proto k výslechu nedostavil - porušil tím (roz. správce daně) v daňovém řízení ve vztahu ke stěžovateli V. J. jeho právo, které citovaný daňový zákon stanoví. Proto Ústavní soud s odkazem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř. (v tehdy platném znění) usuzuje, že k této vadě řízení před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova práva před správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí příslušného Finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Stěží lze zde totiž bezpečně dovozovat, jak by svědci B. a J-ová skutečně před správním orgánem za přítomnosti stěžovatele k jeho dotazům vypovídali a jak by jejich výpověď zjištění skutkového stavu ovlivnila. K tomuto závěru Ústavní soud vede i trend legislativy, který v podstatě směřuje k takové úpravě správního soudnictví, jež bude při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy zajišťovat jurisdikci plnou. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. 3168a150/97-Hä, bylo porušeno právo stěžovatele V. J. na spravedlivý proces vyplývající především z čl. 36 odst. 2 Listiny. Není rozhodné, že stěžovatel porušení právě tohoto ustanovení výslovně nevytkl. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Pokud jde o napadená rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní soud je nezrušil, čímž ponechává Krajskému soudu v Hradci Králové prostor k novému posouzení jednotlivých správních žalob a k rozhodnutí o nich. Co do zbytku byla ústavní stížnost V. J. zamítnuta, neboť jiné porušení jeho základních práv a svobod zjištěno nebylo. Pokud jde o stěžovatelku M. J., Ústavní soud její stížnost zamítl, neboť porušení jejich základních práv a svobod rovněž nezjistil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. srpna 2001