Decision detail

I.ÚS 145/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.145.2000
Date: Feb 2, 2001
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 145/2000 ze dne 2. 2. 2001

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 145/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. H., a V. B., a J. B., všech zastoupených advokátem JUDr. B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 30 Ca 402/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti uvedli, že Pozemkový úřad Plzeň - sever rozhodl dne 20.

1999 mj. o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků v k. ú.

Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že se jedná o pozemky, které se dle § 11 odst.

1 písm. a), c), d) zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: "zákon o půdě"), nevydávají.

Stěžovatelé s tímto rozhodnutím nesouhlasili, a proto dne 5.

1999 podali u Krajského soudu v Plzni odvolání, které se týkalo výrokových částí II. a III.

Toto podání stěžovatelé doplnili dne 26.

1999 s tím, že navržený petit zněl "...odstavec II. písm. b) se mění tak, že oprávnění jsou vlastníky nemovitostí v k. ú.

H...."(předmětné nemovitosti byly konkretizovány v příloze podání).

Krajský soud vyzval dne 21.

10.

1999 usnesením stěžovatele, aby ve lhůtě do 14 dnů doplnili svá podání z 5.

8. a 26.

1999 tak, aby podání byla doplněna o důvody, v čem spatřují stěžovatelé nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a aby bylo uvedeno, jaký konečný návrh činí.

Stěžovatelé namítali, že z předmětného usnesení nevyplývalo, že formulace petitu je vadná a že je nutné ji změnit.

Uvedli, že až v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu bylo uvedeno, že toto řízení je ovládáno kasačním principem, a proto lze přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit (shledá-li soud rozhodnutí zákonným), nebo zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu (shledá-li soud toto rozhodnutí nezákonným).

Soud není nadán pravomocí rozhodnutí správního orgánu měnit.

Opravný prostředek stěžovatelů byl soudem odmítnut, protože podání stěžovatelů vykazovalo vadu a tato vada nebyla ani přes výzvu soudu odstraněna.

Ve výrokové části III. rozsudku soudu bylo potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene.

Stěžovatelé ve své stížnosti namítali, že vzhledem k okolnosti, že k pozemkům vede veřejná cesta, nebylo jeho zřízení nutné (nebyla splněna podmínka ust. § 9 odst.

5 zákona o půdě).

Stěžovatelé uvedli, že se cítí být postupem soudu poškozeni, neboť dle jejich názoru z výzvy soudu nevyplývalo, že jejich podání je vadné.

Pokud usnesení krajského soudu vyzývalo k doplnění a upřesnění, dle názoru stěžovatelů lze dovodit, že podání bylo neúplné.

Stěžovatelé argumentují tím, že pokud by bylo jejich podání nesprávné, výzva soudu by směřovala k opravě podání, což v daném případě se nestalo.

Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na ustanovení § 43 ve spojení s § 246c občanského soudního řádu (dále jen: "o. s. ř."), podle kterého předseda senátu vyzývá účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno a doplněno a poučuje účastníky, jak je třeba doplnění a opravu provést.

Pokud by výzva byla přesná, vadu spočívající ve změně či opravě petitu by stěžovatelé odstranili a tím by zajistili věcné vyřízení návrhu o opravném prostředku.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyjádřili názor, že zmíněným postupem krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně čl.

36 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení skutkové i právní stránky, jakož i na základě vyjádření krajského soudu, dospěl v uvedené věci k závěru, že stížnost stěžovatelů je zjevně neopodstatněná.

Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že krajský soud posoudil podání stěžovatelů - opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever, tak, že se jedná o podání neúplné a dílem i nepřesné.

Postupem podle ust. § 43 odst.

1 ve spojení s ust. § 246c o. s. ř. soud stěžovatele vyrozuměl v jakých částech je podání vadné a formou usnesení vyzval ve stanovené lhůtě k doplnění důvodů nezákonnosti napadeného rozhodnutí a k uvedení konečného návrhu.

Ve shodě s ustanovením § 169 odst.

2 o. s. ř. ve spojení s § 246c o. s. ř. písemné vyhotovení tohoto usnesení, které se týkalo vedení předmětného soudního řízení, soud neodůvodňoval.

Při volbě rozsahu poučovací povinnosti podle ustanovení § 5 o. s. ř. přihlížel soud k tomu, že poučení nesměřuje přímo k účastníkům řízení, ale zprostředkovaně k jejich advokátovi, jehož povinností je poskytování kvalifikované právní pomoci klientům a u kterého se předpokládá nezbytná právní erudice.

Při vytýkání vady podání, týkající se náležitosti konečného návrhu (petitu) vycházel soud z formulace tohoto konečného návrhu v podání stěžovatelů ze dne 26.

1999, které tento petit formulovalo, co do jeho obsahu i do projeveného úmyslu, přesně, určitě i srozumitelně.

Petit však byl nepřesný z hlediska koncepce správního soudnictví, založeného na principu kasačním, umožňujícím soudu přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdit nebo rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Poučovací povinnost ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. je určena k tomu, aby účastník, který si neosvojil procesní pravidla, byl informován o tom, jaká jsou jeho procesní práva a povinnosti.

Výzva k odstranění vad podání byla v daném případě adresována profesionálnímu zástupci stěžovatelů, u kterého soud předpokládal znalost základních procesních pravidel, platících ve správním soudnictví od roku 1992.

Nebyl to proto postup soudu, který by stěžovatelům zabránil domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného osudu.

Odmítnutí opravného prostředku bylo důsledkem procesního postupu, který zvolil zástupce stěžovatelů.

Smyslem správního soudnictví je poskytování ochrany proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a nikoli poskytování ochrany vůči nevhodnému postupu profesionálního zástupce účastníků řízení.

V návaznosti na výše uvedené neshledal Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé vznášejí rovněž námitku, týkající se údajného porušení čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Tuto výtku směřují proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu o potvrzení rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Plzeň - sever o zřízení věcného břemene na dotčených pozemcích.

Stěžovatelé tuto svou výtku blíže nespecifikují a pouze konstatují, že u potvrzení věcného břemene cítí újmu na svém vlastnickém právu podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud vznesenou námitku stěžovatelů považuje za neopodstatněnou.

Právo stěžovatelů vlastnit majetek nebylo zpochybněno.

Pozemkový úřad cestou dohody o vydání nemovitostí podle ust. § 9 odst.

2 zákona o půdě vydal do vlastnictví stěžovatelů jako osob oprávněných kromě jiného též pozemek parc. č.

38/51 v k. ú.

H. a tuto nemovitost zatížil věcným břemenem podle ust. § 9 odst.

5 zákona o půdě.

Krajský soud poskytl ochranu subjektivním veřejným právům stěžovatelů v intencích podaného opravného prostředku, když zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumal z důvodů, kterých se stěžovatelé v opravném prostředků dovolávali.

Tyto stížností napadené důvody shledal soud neopodstatněnými a rozhodnutí správního orgánu v dotčené části jako zákonné potvrdil.

Důvody tohoto rozhodnutí vyplývají z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Krajským soudem byla poskytnuta ochrana vlastnického práva stěžovatelů v rozsahu zákonem garantovaném, vyplývajícím z ust. § 250 l a násl. o. s. ř.

V návaznosti na výše uvedené rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatelů jako zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. února 2001 JUDr.

Vladimír Paul předseda I. senátu Ústavního soudu