Decision detail

IV.ÚS 659/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.659.2000
Date: 18. 12. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 659/2000 ze dne 18. 12. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 659/2000

Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 6. 4. 1998, čj. 3 C 70/92-262, Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 1999, čj. 26 Co 376/98-279, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2000, čj. 28 Cdo 2691/99-216,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva zakotveného v čl.

11 odst.

1, 4 Listiny základních práv a svobod.

Žalobkyně R.

M., která je v tomto řízení vedlejším účastníkem, není totiž oprávněnou osobou nejen podle ustanovení § 19 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale ani podle ustanovení § 6 odst.

2 citovaného zákona.

Na daný případ nelze totiž aplikovat ustanovení § 34 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť vedlejší účastnici bylo vyplaceno odškodnění, když byla zproštěna obžaloby ještě za komunistického režimu.

Bylo by proti smyslu a účelu restitučních předpisů a v rozporu s dobrými mravy, kdyby se na vedlejší účastnici vztahovala ustanovení o dalším odškodnění jen proto, že k nesprávnému rozhodnutí v trestní věci došlo v době totalitního režimu.

Ustanovení § 6 odst.

2 restitučního zákona má pak zjevně na mysli případy, kdy právní důvod k přechodu nemovitosti na stát neexistoval ani v době tohoto přechodu.

Z uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 3 C 70/92 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelce uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění, že vedlejší účastnice je původní vlastnicí předmětných nemovitostí a že vzhledem k ustanovení § 34 zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je proto oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst.

1, 2 zákona č.

87/1991 Sb.

Podle názoru tohoto soudu je vedlejší účastnice oprávněnou osobou i vzhledem k ustanovení § 6 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., neboť stát převzal nemovitosti bez právního důvodu.

Skutečnost, že vedlejší účastnici bylo poskytnuto odškodnění, je pak z hlediska ustanovení § 11 odst.

4 věta prvá zákona č.

87/1991 Sb. irelevantní.

Podle názoru soudu prvého stupně je stěžovatelka povinou osobou podle § 4 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy na základě protiprávního zvýhodnění.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho závěry.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, když mimo jiné nepřisvědčil jejímu názoru, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 34 zákona č.

119/1990 Sb. a § 5 odst.

4 zákona č.

87/1991 Sb.

Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům nesprávnost výkladu ustanovení § 34 zákona č.

119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zdůrazňuje-li přitom skutečnost, že vedlejší účastnice byla ještě totalitním režimem zproštěna obžaloby pro trestný čin opuštění republiky podle § 109 trestního zákona, když se později do republiky vrátila, a byla také odškodněna, pomíjí přitom tu základní skutečnost, že prvotním, a z hlediska zájmů restituenta nejžádoucnějším, způsobem restituce je právě vydání věci.

Teprve tehdy, nelze-li nemovitost vydat, přichází v úvahu aplikace ustanovení § 13 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.

Srovná-li se v této souvislosti původní znění ustanovení § 34 zákona č.

119/1990 Sb. časově limitující dobu, v níž muselo dojít ke zrušení odsuzujícího rozsudku, s jeho zněním po novele (zákon č.

47/1991 Sb.), toto časové omezení již postrádající, může se jevit jako zcela logický závěr, že v této situaci, když navíc bylo rozhodnuto o tom, že vedlejší účastnice je účastna rehabilitace podle zákona č.

119/1990 Sb. (věc sp. zn.

Rt 295/90 Okresního soudu Praha - západ), je vedlejší účastnice oprávněnou osobou ve smyslu § 19 zákona č.

87/1991 Sb., a to právě z toho důvodu, že teprve restituční zákon jí umožňuje restituci formou vydání věci, tedy naturální restituci.

Z tohoto pohledu se Ústavnímu soudu neukazuje, že by z ústavně právního hlediska došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Vzhledem k evidentní povaze výše uvedeného závěru považoval Ústavní soud již za nadbytečné se zabývat otázkou ústavnosti aplikace § 6 odst.

2 zákona č.

87/1991 Sb.

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2000 JUDr.

Pavel Varvařovský předseda senátu