Decision detail

IV.ÚS 531/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.531.99
Date: Sep 3, 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 531/99 ze dne 9. 3. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 531/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) B. S., 2) B. S., obou zastoupených Mgr. D. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 1999, čj. 6 To 378/99-957,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze, zamítajícímu stížnost stěžovatelů proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20.

1999, čj.

3 T 47/97-937, kterým byla zamítnuta jejich žádost o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu, stěžovatelé tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jejich práv zaručených v článku 5 odst.

1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé uvádějí, že byli uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení § 171a odst.

1, 2 písm. b), c) trestního zákona a každému z nich byl uložen trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců a trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Dnem vykonání trestu odnětí svobody byli vzati do vyhošťovací vazby, ve které jsou dosud, neboť se nepodařilo zajistit cestovní doklady potřebné k jejich vyhoštění, a jejich slib, že po propuštění z vyhošťovací vazby opustí území ČR, nebyl přijat.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich dosavadní pobyt ve vyhošťovací vazbě je v rozporu s Úmluvou, a proto žádají Ústavní soud, aby prověřil, zda obecný soud postupoval podle ustanovení § 350d trestního řádu a bezprostředně po právní moci rozsudku požádal Policii ČR o zajištění cestovních dokladů a dále, jakým způsobem a s jakým úsilím se Policie ČR snaží tyto cestovní doklady zajistit.

Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem obecného soudu vyjádřeného v napadeném rozhodnutí o tom, že pokud probíhá řízení o návrhu na přiznání statutu uprchlíka, musí vyhošťovací vazba trvat.

Podle jejich názoru mohou být umístěni v uprchlickém táboře a být podrobeni pouze administrativnímu omezení svobody.

Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají Ústavní soud o zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn.

3 T 47/97, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 9.

1998, čj.

3 T 47/97-755, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.

1998, čj.

6 To 240/98-807, byli oba stěžovatelé uznáni vinnými trestným činem nedovoleného překročení státní hranice dle ustanovení § 171a odst.

1, 2 písm. b),c) trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců.

Podle ustanovení § 57 odst.

1, 2 trestního zákona jim byl zároveň uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31.

1998, čj.

3 T 47/97-847, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2.

1998, čj.

6 To 409/98-868, byli podle ustanovení § 350c odst.

1 trestního řádu vzati do vyhošťovací vazby, která se započítává ode dne 11.

1998 okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Podle názoru obecných soudů byl důvod pro uvalení vyhošťovací vazby naplněn, neboť stěžovatelé ve spojení s dalšími osobami organizovali přechody běženců přes státní hranici České republiky převážně do Německa, přičemž ne všechny osoby, se kterými byli v kontaktu, byly zajištěny, a stěžovatelé by mohli měněním své identity, míst pobytů apod. mařit výkon trestu vyhoštění.

Z úředního záznamu ze dne 15.

10.

1998, založeného ve spisu pod č. l.

878, vyplývá, že Policie ČR požádala indické velvyslanectví o vydání náhradních cestovních dokladů stěžovatelů již dne 19.

1998, avšak přes opakované urgence zastupitelský úřad zůstal nečinný.

Stěžovatelé proto požádali o propuštění z vyhošťovací vazby a navrhli její nahrazení slibem.

Ve své žádosti uvedli, že mají informace o tom, že indická ambasáda jejich cestovní doklady nevydá, a slíbili, že si své záležitosti zařídí sami a co nejrychleji vycestují z ČR.

Obvodní soud pro Prahu 7 jejich žádost zamítl.

Stěžovatelé proti tomuto rozhodnutí podali stížnost a zároveň se obrátili na Ministerstvo vnitra ČR se žádostí o přiznání postavení uprchlíka.

Dopisem ze dne 30.

1999 sdělil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vedoucí cizineckého odboru ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Policejního prezídia ČR, že se pokusí zajistit vystavení dokladů diplomatickou cestou prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR.

Zároveň poskytl obvodnímu soudu informaci o tom, že úředník indického velvyslanectví navštívil dne 30.

1998 stěžovatele ve věznici a zjistil, že tito nejsou schopni poskytnout žádný uspokojivý důkaz o své indické státní příslušnosti, avšak tvrdí, že mají své cestovní doklady na místě, kde byli zatčeni.

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze stížnosti stěžovatelů jako neopodstatněné zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody vyhošťovací vazby trvají a že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně vyřídí své záležitosti a opustí území ČR, je popírán jejich žádostí o přiznání postavení uprchlíka.

V této věci bylo zahájeno správní řízení a do doby, než bude rozhodnuto, nelze podle ustanovení § 17 odst.

2 písm b) zákona č.

498/1990 Sb., o uprchlících, a s ohledem na čl.

1 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žadatele vyhostit.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle ustanovení čl.

5 odst.

1 písm. f) Úmluvy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem; takovým případem uvedeným pod písm. f) je zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody k zabránění nepovolenému vstupu osoby na území, nebo zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

Podle ustanovení § 350c trestního řádu hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.

Byl-li odsouzený vzat do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky.

Na řízení o vyhošťovací vazbě se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že neznají podrobně soudní spis, ale že by uvalenou vyhošťovací vazbu bylo možno považovat za nezákonnou, pokud obvodní soud nepožádal o vydání cestovních dokladů současně s nařízením výkonu trestu vyhoštění.

Tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nelze stavět na hypotetických dohadech, pokud stěžovatelé nemají možnost sami se seznámit se spisovým materiálem, může tak za ně učinit jejich právní zástupce.

V této souvislosti Ústavní soud neshledal, že by postup předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 byl v rozporu s ustanoveními o výkonu trestu vyhoštění, neboť žádost soudu o zajištění cestovních dokladů stěžovatelů Policií ČR tak, aby trest vyhoštění bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody soudu, byla podána v přiměřené lhůtě (dne 29.

1998, č. l.

829 a 835).

Příslušné orgány, které ve věci realizace výkonu trestu vyhoštění konají, činí tak v přiměřených lhůtách.

Případné průtahy, ke kterým dochází ze strany indického zastupitelského úřadu, však není možné vykládat ve prospěch stěžovatelů.

Co se týče nesouhlasu stěžovatelů ohledně názoru obecného soudu o nutnosti trvání vyhošťovací vazby za situace, kdy probíhá řízení o návrhu na přiznání postavení uprchlíka, Ústavní soud konstatuje, že tento závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá.

Konstatuje se zde pouze, že slib stěžovatelů, že po propuštění na svobodu urychleně opustí území ČR, je popírán jejich vlastní žádostí o přiznání postavení uprchlíka a uvádí se příslušná ustanovení zákona o uprchlících a Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle kterých po dobu správního řízení nelze žadatele vyhostit.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. března 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu