Decision detail

IV.ÚS 336/2000

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2000:4.US.336.2000

Date

30. 10. 2000

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 336/2000 ze dne 30. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. M., zastoupeného JUDr. B. K., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2000, č.j. 25 C 405/97-135,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil bod I. výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 3. 2000, č.j. 25 C 405/97-135, kterým mu v souvislosti s podáním svědectví při jednání dne 22. 5. 1998, ve věci žalobkyně A. H. proti žalovaným 1) Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi a 2) Nadaci badatelů Bible, kde vystupoval jako právní zástupce žalovaných, nebylo přiznáno právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku (svědečné). Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil právním názorem, podle něhož je-li zástupce - advokát některého z účastníků v řízení rovněž vyslechnut jako svědek ke skutečnostem, které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, nárok na svědečné nelze přiznat. Takovému svědkovi neuchází výdělek, který mu na základě smlouvy o právním zastoupení (§ 724 obč.z.) za účast při jednání ve formě dohodnuté odměny vyplácí jeho klient, stejně tak případné odůvodněné hotové výdaje (cestovné a stravné). Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když mu jako svědkovi bylo upřeno právo na náhradu hotových výdajů (§ 139 o.s.ř.), které je dle jeho názoru součástí práva na spravedlivý proces, a když soud na jeho žádost o svědečné odpověděl až po více než 22 měsících. Obvodní soud pro Prahu 8, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že má zato, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť jak vyplývá z jeho spisu sp. zn. 25 C 405/97 i z ústavní stížnosti samotné, není a nikdy nebyl účastníkem řízení vedeného pod uvedenou spisovou značkou. V řízení o určení neplatnosti závěti zastupoval jako advokát oba žalované, a v tomto řízení byl dále slyšen jako svědek, tedy jako osoba, která působila při pořízení sporné závěti. Svědkové a zástupci účastníků jsou sice osoby na řízení zúčastněné, účastníky ovšem nejsou a tudíž ani nejsou oprávněni podat ústavní stížnost. K uplatněnému nároku na svědečné obvodní soud uvedl, že je pravdou, že o něm nebylo rozhodnuto neprodleně po doložení cestovných výdajů ale až po upozornění stěžovatele na toto opomenutí soudu. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona). Ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona ústavní stížnost je oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. V daném případě účastníkem řízení, a tudíž i subjektem legitimovaným k podání ústavní stížnosti, stěžovatel nepochybně nebyl. Ústavní soud považuje za potřebné dále uvést, že i kdyby stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, má zato, že napadené rozhodnutí není svojí podstatou způsobilé zásahu takové intenzity a takového charakteru, který by věc posouval do roviny ústavněprávní. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. 10. 2000 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj