Decision detail

IV.ÚS 334/98

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.334.98
Date: Mar 2, 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 334/98 ze dne 3. 2. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 334/98

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.D.F.W., zastoupeného JUDr. F.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998, čj. 28 Ca 158/96-57, a o návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst. 3 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve znění po novele zákonem č. 30/1996 Sb., eventuálně ve znění před touto novelou, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění :

Ústavní stížností proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze potvrzujícímu rozhodnutí O.ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 8.

1996, čj.

PÚ 1244/92-R2522/96, o neschválení dohody o vydání věci podle ustanovení § 9 odst.

2 a 3 zákona č.

229/1991 Sb., mezi stěžovatelem a s. p.

L., týkající se nemovitostí v katastrální území D. a B., konkretizovaných ve výroku správního rozhodnutí, stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek byl vydán v rozporu s články 1, 3 a 10 Ústavy ČR, čl.1, čl.

3 odst.

1, čl.

4 odst.

2 a 3, čl.

11 odst.

1, čl.

14 odst.

1 a 2, čl.

24 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.

14 Evropské úmluvy o lidských právech a čl.

1 odst.

1 jejího dodatkového protokolu (dále jen "Úmluva"), čl.

12 odst.

1 a 2, čl.

14 a čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl.

11 dodatkového protokolu (dále jen "Pakt").

Stěžovatel uvádí, že majetek, jehož vydání se v řízení před Okresním pozemkovým úřadem a následně před Městským soudem v Praze neúspěšně domáhal, mu byl zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky č.

12/1945 Sb., československé státní občanství mu však podle dekretu č.

33/1945 Sb., zůstalo zachováno.

Z důvodu nástupu totalitního režimu po únoru 1948 se rozhodl k emigraci a aby mohl legálně vycestovat, musel se dne 26.

1949 československého státního občanství vzdát.

Události v roce 1989 byly pro něj podnětem k tomu, aby k 24.

1991 obnovil své trvalé bydliště v tehdejší ČSFR a aby znovu požádal o české státní občanství, jež mu bylo uděleno podle zákona č.

39/1969 Sb.

Poté, co zákon č.

243/1992 Sb., nabyl platnosti, požádal o restituci svého bývalého zemědělského majetku, avšak jeho žádost byla zamítnuta s tím, že nesplňuje podmínku státního občanství stanovenou v ustanovení § 2 odst.

3 zákona č.

243/1992 Sb., ve znění zákona č.

30/1996 Sb., neboť oprávněné osobě musí svědčit státní občanství získané podle zákona č.

245/1948, zákona č.

194/1949, dekretu prezidenta republiky č.

33/1945 Sb. nebo zákona č.

34/1953 Sb. a toto občanství nesmí oprávněná osoba do 1.

1990 pozbýt.

Městský soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že potvrdil absenci podmínky nepřetržitého občanství potvrzeného dekretem č.

33/1945 Sb.

Zákon č.

30/1996 Sb., nepovažuje za retroaktivní, neboť podmínka nepřetržitosti trvání státního občanství byla obsažena již v zákoně č.

243/1992 Sb., v původním znění před novelou provedenou zákonem č.

30/1996 Sb., neboť vyplývala ze vzájemného účinku podmínky trvalého bydliště a podmínky československého státního občanství.

Teprve v důsledku zrušení podmínky trvalého bydliště nálezem Ústavního soudu č.

29/1996 Sb., vznikla nutnost podmínku nepřetržitosti státního občanství stanovit explicitně.

Stěžovatel s výkladem správního soudu nesouhlasí a ve svém obšírném odůvodnění tvrdí, že je účelový.

Má za to, že oprávněnost restitučního nároku je nutno posoudit na základě příslušného znění zákona, který platil v okamžiku uplatnění nároku, s vyloučením protiústavní interpretace, jež vede k libovůli v rozhodování.

Vzhledem k argumentaci Městského soudu v Praze o tom, že podmínka nepřetržitého státního občanství byla obsažena již v ustanovení § 2 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., ve znění před novelou zákonem č.

30/1996 Sb., stěžovatel spojil s ústavní stížností návrh na zrušení tohoto ustanovení, a to jak ve znění před novelou, tak i ve znění po novele s tím, že úvahu o tom ponechává na Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 75 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

O stěžovatelově restitučním nároku rozhodoval v prvém stupni O.Ú., okresní pozemkový úřad, který rozhodnutím ze dne 8.

1996, čj.

PÚ 1244/92-R 2522/96, podle ustanovení § 9 odst.

2 a 3 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neschválil dohodu uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnou osobou.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil a věc vrátil k rozhodnutí o vlastnictví.

Podle ustanovení § 9 odst.

2 zákona č.

229/1991 Sb., dohoda o vydání nemovitostí uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem.

Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad.

Teprve v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění oprávněné osoby a hmotněprávních povinnostech povinné osoby a z tohoto pohledu je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.

Vzhledem k výše uvedenému má tedy Ústavní soud za to, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jeho případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení § 9 odst.

4 zákona č.

229/1991 Sb., tedy až bude pravomocně rozhodnuto o tom, že není vlastníkem nemovitostí, na které vznesl restituční nárok.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti odmítnout.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení § 2 odst.

3 zákona ČNR č.

243/1992 Sb., neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn.

Proto byl jeho návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) a ustanovení § 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. února 2000 JUDr.

Vladimír Čermák předseda senátu