Decision detail

IV.ÚS 327/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:4.US.327.2000
Date: 19. 6. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 327/2000 ze dne 19. 6. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti I. Z., zastoupené JUDr. Z.B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2000, č.j. 23 Co 43/2000-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 C 199/96,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2000, č.j. 23 Co 43/2000-149 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 C 199/96, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaní R. L. a M. L. byli povinni společně a nerozdílně jí zaplatit částku 127 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vykonatelnost napadeného pravomocného rozhodnutí. Obecné soudy v napadených rozsudcích dospěly k závěru, že na straně stěžovatelky existuje nedostatek aktivní legitimace. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl také zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání, když odvolací soud neshledal pro připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. důvody. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod ("Listina") a Ústavy České republiky ("Ústava"), zejména čl. 90 Ústavy . Uvedla, že odvolací soud a soud prvního stupně celou věc posoudily v rozporu se stanoviskem účastníků sporu a se svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, a zaujaly zcela nepochopitelný a ničím neodůvodněný právní názor, že její příkaz k převodu z účtu společnosti P., s.r.o. na účet druhého žalovaného byl jednáním statutárního orgánu společnosti a tudíž úkonem této obchodní společnosti, nikoliv úkonem stěžovatelky jako soukromé osoby. Dovolání nepodala z toho důvodu, že proklamace možnosti dovolání, citovaná v poučení o možnosti opravných prostředků, není připuštěním dovolání, ale citací zákona, který umožňuje dovolání jen ze zákonem uvedených důvodů a v jejím případě dovolání ze zákonných důvodů není možné. Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud např. již např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. 9. 1996 vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat. Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nebyla zbavena práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. 6. 2000 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj