Decision detail

III.ÚS 606/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.606.99
Date: Apr 5, 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 606/99 ze dne 4. 5. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Jurky o návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem P.

B., zastoupeného JUDr.

M., advokátem, směřujícímu proti usnesení Okresního soudu Olomouc ze dne 9.

11.

1999, sp. zn.

Nt 217/99, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Svým návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem podaným dne 6.

12.

1999 se navrhovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Olomouc ze dne 9.

11.

1999, sp. zn.

Nt 217/99 s tím, že jeho vydáním byla zasažena jeho základní práva zaručená mu čl.

4 odst.

4, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl.

6 odst.

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Ze spisů Okresního soudu Olomouc, sp. zn.

Nt 217/99 a bývalého VOS Olomouc, sp. zn.

2 T 202/86 a spisu téhož soudu, 3 Rtv 221/90, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách dle § 269 odst.

1 trestního zákona (dále tr. zák.) a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to rozhodnutím bývalého VOS v Olomouci, sp. zn.

2 T 202/86, ze dne 28.

12.

1986.

Rozhodnutím téhož soudu, sp. zn.

3 Rtv 221/90, ze dne 17.

10.

1990 v přezkumném řízení dle § 5 odst.

1 zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci byl shora uvedený napadený rozsudek zrušen dle § 14 odst.

1 písm. f) cit. zák., a to v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.

Následně rozsudkem týž soud v hlavním líčení dne 17.

10.

1990 rozhodl při nezměněném výroku o vině, upustil dle § 24 odst.

1 písm. a) tr. zák. od potrestání navrhovatele.

Proti žádnému z uvedených rozhodnutí navrhovatel nepodal opravný prostředek a poslední z nich nabylo právní moci dne 17.

10.

1990 (navrhovateli doručeno dne 22.

10.

1990).

Dne 20.

1999 podal navrhovatel k Okresnímu soudu v Olomouci "návrh na přezkumné řízení podle zák. č.

198/1993 Sb. s tím, aby zrušil rozsudek VOS v Olomouci, sp. zn.

2 T 202/86, ze dne 28.

12.

1986 a dále, aby v řízení pokračoval a následně vydal rozsudek na základě kterého by navrhovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť jeho jednání nebylo trestným činem.

Argumentoval tím, že v původním trestním řízení v rámci kterého byl odsouzen, nebylo dodrženo zejména ustanovení § 52 odst.

2 branného zákona ohledně platného doručení povolávacího rozkazu, poukázal dále na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn.

II.

ÚS 285/97 , jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

6 Tz 144/98 a sp. zn.

7 Tz 17/99 a má za to, že splnil všechny podmínky pro "úplnou rehabilitaci podle předpokladů specifikovaných v § 1 zák. č.

119/1990 Sb., v platném znění", a měl tak být zproštěn nejen trestu, ale i viny.

Dodal, že novému přezkumu podle zákona o soudní rehabilitaci brání lhůta stanovená v § 6 tohoto zákona.

Měl ovšem za to, že nic nebrání tomu, aby "celá záležitost" byla přezkoumána znovu podle zák. č.

198/1992 Sb.

O takto podaném návrhu rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 9.

11.

1999, č.j.

Nt 217/99-13 tak, že jej zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí potom rekapituloval postup všech soudů ve věci navrhovatele od počátku (odsouzení) až do rozhodnutí, která byla učiněna v rámci přezkumného řízení konaného podle příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci.

Poukázal potom zejména na to, že přezkumné řízení ve věci navrhovatele bylo provedeno, v jeho rámci bylo také v souladu se zákonem o soudní rehabilitaci rozhodnuto a již z tohoto pohledu není podaný návrh důvodný.

Dále zdůraznil, že z ustanovení § 6 zák. č.

198/1993 Sb., jednoznačně plyne, že soud event. může přezkoumat výrok o trestu, nikoli však výrok o vině.

Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (označený jako ústavní stížnost).

Obsahem tohoto návrhu je argumentace, která je z valné části shodná s jeho návrhem směřujícímu k Okresnímu soudu Olomouc ohledně žádaného přezkumu z hlediska zák. č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Má za to, že i když byl původní rozsudek již přezkoumán z hledisek stanovených zák. č.

119/1990 Sb., není tato skutečnost překážkou k žádosti o přezkum věci podle jiného právního předpisu (takto dle zák. č.

198/1993 Sb.) Uvedl, že podobně může být rehabilitační rozhodnutí přezkoumáno na podkladě řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Konečně má za to, že soud nesprávně vyložil slovo trest, které z hlediska § 6 zák. č.

198/1993 Sb. chápe (vyložil) jako výrok o trestu.

Tímto výkladem potom narušil ust. čl.

4 odst.

4 Listiny a v konečném důsledku takto odňal navrhovateli jeho právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

Tato ustanovení (jejich porušení) se promítla i v tom, že Okresní soud v Olomouci v poučení napadeného rozhodnutí uvedl, že proti němu není stížnost přípustná.

I tento postup pokládá za nezákonný a z pohledu citovaných ustanovení Listiny či Ústavy za neústavní a poukázal na ustanovení § 6 zák. č.

198/1993 Sb. kdy "se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Podle § 17 odst.

2 zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, lze proti usnesení soudu o návrhu a zahájení řízení podle tohoto zákona podat stížnost, jde-li o usnesení, jímž rozhoduje soud v prvním stupni.

Uzavřel, že není tedy "přiměřené", aby mu soud takto odňal právo na opravný prostředek.

K podanému návrhu se na vyžádání Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Olomouci, který odmítl výhrady, zejména s ohledem na jím uplatněný výklad pojmu slova "trest" obsažený v ust. § 6 zák. č.

198/1993 Sb.

Trest pokládá za jeden z právních následků spojených se spácháním trestného činu a nastupuje pouze v případě, kdy jde o pachatele trestně odpovědného (zmíněným následkem může být i např. ochranné opatření, náhrada škody atd.).

Právě o takovém trestu (a o jeho zrušení či zmírnění) hovoří zák. č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu ve svém § 6.

Má tedy za to, že zmíněné ustanovení citovaného zákona důsledně respektoval a řídil se jím.

Proto také navrhl zamítnout podaný návrh s tím, že stran dalších výhrad uplatněných navrhovatelem odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Ústavní soud po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z předloženého a označeného spisového materiálu i obsahu podaného návrhu i stanoviska obecného soudu dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

To především proto, že platná právní úprava § 6 zák. č.

198/1993 Sb. stanoví, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle zák. č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáží-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, nikoli zjevně nepřiměřenými prostředky.

Pro účely tohoto řízení (a dalšího odškodnění) se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. rehabilitačního zákona.

Tento zákonný odkaz na rehabilitační zákon tedy znamená, že pro účely řízení podle § 6 zák. č.

198/1993 Sb. je třeba aplikovat oddíl třetí a čtvrtý rehabilitačního zákona.

Zmíněný návrh může podle § 5 odst.

1 reh. zákona podat oprávněná osoba (tou navrhovatel je a také příslušný návrh podal a bylo o něm soudem v řízení podle reh. zákona rozhodnuto).

I uvedený návrh (s odkazem na § 6 zák. č.

198/1993 Sb.) bylo však nutno podat dle § 6 odst.

1 reh. zák., nejdéle do dvou let od účinnosti cit. zákona.

Jestliže tedy pro řízení dle § 6 zák. č.

198/1993 Sb. je třeba přiměřeně použít rehabilitační zákon (a takový postup, byť na jiném místě, požaduje i sám navrhovatel), je třeba analogicky použít i toto ustanovení pro návrhy podle prvního citovaného zákona, neboť zák. č.

198/1993 Sb. neobsahuje pro případ řízení dle § 6 ustanovení, do které doby je třeba (možné) návrh podat.

Zákon č.

198/1993 Sb. nabyl podle svého § 9 účinnosti dnem 1.

1993.

Návrh podaný v této věci navrhovatelem byl sepsán dne 9.

1999 a Okresnímu soudu v Olomouci (sp. zn.

Nt 217/99) byl podán dne 20.

1999.

Nelze než konstatovat, že takový návrh byl prokazatelně podán opožděně a z tohoto důvodu se jím příslušný soud nemohl (a ani neměl) zabývat meritorně.

Jenom jako obiter dictum poukazuje Ústavní soud na své rozhodnutí, sp. zn.

II.

ÚS 116/99 , které se týká aplikace a výkladu § 6 zák. č.

198/1993 Sb. a § 9 rehabilitačního zákona, kdy konstatuje, že ust. § 6 zák. č.

198/1993 Sb. obsahuje hmotněprávní a procesní základ takovýchto přezkumů, když na ně navazuje § 4 a zejména § 7 rehabilitačního zákona.

Zdůraznil, že negativním předpokladem aplikace § 6 zák. č.

198/1993 Sb. je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitační zákon.

Na tomto závěru není co měnit a třeba dodat, že ve věci navrhovatele se o takový případ nejedná.

Za dané situace nelze mít za to, že byla zasažena základní práva a svobody navrhovatele, a to ani jím výslovně označená.

S poukazem na již uvedené se potom Ústavní soud další argumentací navrhovatele nezabýval, když ta se ve světle uvedených skutečností jeví jako redundantní a vlastně neschopna svého naplnění.

S poukazem na uvedené tak Ústavnímu soudu nezbyl než podaný návrh, jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2000 JUDr.

Vlastimil Ševčík předseda senátu