Decision detail

III.ÚS 582/99

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.582.99
Date: 17. 2. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 582/99 ze dne 17. 2. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr.

Pavla Holländera a JUDr.

Vladimíra Jurky o návrhu P.

M., zastoupeného JUDr.

K., advokátem, na zrušení usnesení Vrchního soudu Praze, sp. zn.

12 To 111/99, ze dne 12.

10.

1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn.

4 T 5/99, ze dne 10.

1999, t a k t o : Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í Navrhovatel svým návrhem ze dne 24.

11.

1999 napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn.

12 To 111/99, ze dne 12.

10.

1999, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn.

4 T 5/99.

Zmíněným usnesením bylo zamítnuto odvolání navrhovatele, které směřovalo do uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým byl navrhovatel uznán vinným (spolu s dalším obviněným) trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst.

1, 5 trestního zákona (dále tr. zák.) ve stadiu pokusu dle § 8 odst.

1 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Navrhovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo zasaženo jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina), když uvedené soudy jednaly i v rozporu s čl.

95 odst.

1 a čl.

90 Ústavy ČR.

Z připojeného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn.

4 T 5/99, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným a odsouzen pro shora uvedenou trestnou činnost, a to rozhodnutími soudů obou stupňů, jak již rovněž uvedeno.

Soud I. stupně ve věci konal obsáhlé dokazování v jehož rámci se navrhovatel (obviněný) doznal, přičemž jeho doznání koresponduje i s ostatními důkazy rámci trestního řízení vedeného proti jeho osobě.

V průběhu řízení před soudy svou obhajobu, zejména s ohledem na druh a výši trestu, který očekával, založil na tvrzení, že jednal pod tlakem jiné osoby a navíc poukazoval na to, že způsob, jakým uplatňoval způsobenou škodu (v rámci pojistného podvodu), byl takový, že vlastně k vyplacení peněz pojišťovnou nemohlo (leda v důsledku chyby pracovníků pojišťovny) dojít a byl tak minimalizován vznik následků jeho trestné činnosti.

Z těchto úvah vycházeje, měl za to, že jsou to právě tyto skutečnosti, které snižují závažnost (společenskou nebezpečnost) jeho trestné činnosti do té míry, že soudy mohly a měly uvažovat o trestu odnětí svobody, ale s podmíněným odkladem.

Tuto obhajobu uplatněnou i v rámci svého odvolání nadřízený soud odmítl a jak řečeno usnesením odvolání navrhovatele zamítl.

To s tím, že v postupu soudu I. stupně nenalezl žádná pochybení takového rázu, která by mohla vést k jinému hodnocení merita věci.

V podaném návrhu k Ústavnímu soudu potom navrhovatel opakoval svou obhajobu uplatněnou v rámci trestního řízení před obecnými soudy a v tom, že soudy jeho argumentaci neakceptovaly, spatřuje z hlediska ústavněprávního porušení čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

90 a 95 odst.

1 Ústavy ČR, když soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, zejména ovšem právě s tvrzením, že následek trestné činnosti navrhovatele vlastně nemohl nastat.

K věci se na vyžádání vyjádřil i Vrchní soud v Praze, který uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ze kterých plyne, že hodnocení namítané výpovědi svědka ing.

V., bylo hodnoceno a zváženo v kontextu všech provedených důkazů v duchu zásady jejich volného hodnocení.

Poukázal i na prokazatelnou spolupráci (třeba i nevěrohodnou) dalších osob, bez níž by vůbec nebylo možné k trestné činnosti dospět.

Vrchní soud v Praze je tak přesvědčen, že v předmětné věci nebyl navrhovatel nijak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces z hlediska Ústavy ČR, případně Listiny základních práv a svobod.

Proto také podaný návrh pokládá na nedůvodný.

Ústavní soud po zvážení všech námitek uplatněných navrhovatelem, vycházeje ze zmíněného spisového materiálu i ze stanoviska Vrchního soudu v Praze, dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Z hlediska výhrad uplatněných navrhovatelem vůči samotné možnosti svým jednáním způsobit předpokládaný následek, nelze než souhlasit se závěry soudů.

Je skutečností, a to nepochybnou, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěným je smluvní, kdy i pojišťovna (jako jedna ze stran) může sama zmírnit kriteria pro svá plnění.

Z provedeného dokazování, konaného v souladu s příslušným procesním předpisem (trestním řádem) plyne, že navrhovatel ve snaze získat plnění od pojišťovny, postupoval zcela vážně s patrným záměrem vyvolat následek (tedy škodu velkého rozsahu).

Ostatně argumentace uplatněná v podaném návrhu je fakticky opakováním důvodů uplatněných již v odvolání v rámci řízení konaného před obecnými soudy.

Z tohoto hlediska Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a pokud nejsou v konkrétním případě nalezeny prvky protiústavnosti, do řízení před obecnými soudy ani zasáhnout nemůže.

Tak tomu je i v projednávaném případě, kdy nezbývá než uzavřít, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými zákonnými (ale i ústavními) právními předpisy, provedené dokazování i hodnocení jejich výsledků (co do vyslovené viny i uloženého trestu) nelze označit za nezákonné, tím méně protiústavní.

Nezbylo tedy Ústavnímu soudu než podaný návrh podle § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2000 JUDr.

Vlastimil Ševčík předseda senátu