Decision detail

III.ÚS 134/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.134.2000
Date: Dec 7, 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 134/2000 ze dne 12. 7. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 134/2000

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 22 Co 638/99, a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. října 1999, sp. zn. 5 Nc 308/99, mimo ústní jednání dne 12. 7. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne

15. října 1999 (5 Nc 308/99-13) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

30. listopadu 1999 (22 Co 638/99-62) a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno "jeho právo přiznané Listinou základních práv a svobod".

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva a svobody došlo tím, že obecné soudy svým postupem porušily čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2, 3 a čl.

38 odst.

1, 2 Listiny základních práv a svobod, když předběžným opatřením rozhodly o svěření nezletilých dětí J.

Ch., nar.

28.

1991, a J.

Ch., nar.

24.

12.

1992, do výchovy a výživy matky a když současně rozhodly o výživném, které je povinen stěžovatel na výživu nezletilých platit.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou podle čl.

10 Ústavy ČR [§ 72 odst.

1 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 cit. zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona).

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil opakovaně, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl.

83 úst. zák. č.

1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a je jeho pravomoc dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod).

Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat (k tomu srov. např. nález ve věci III.

ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č.

5, Praha 1994).

V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o předběžné opatření (§ 102 o. s. ř.), dle něhož, je-li to třeba, obecný soud po zahájení řízení zatímně upraví poměry účastníků.

Předběžným opatřením může soud nařídit účastníkům zejména, aby platili výživné v nezbytné míře, případně aby odevzdali dítě do péče druhého z účastníků, nebo do péče toho z rodičů, koho označí soud [§ 76 odst.

1 písm. a), b) o. s. ř.].

Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení podle povahy rozhodnutí změněno či zrušeno; nejedná se tudíž o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst.

2 zákona, tedy o rozhodnutí, proti kterému by již nebylo možno použít dalších prostředků podle zákona (č.

99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je třeba pokládat totiž projednání věci samé, a proto také rozhodnutí o předběžném opatření nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť účastník řízení v podstatě na jeho vydání nemá právo v tom smyslu, že by soud byl jeho návrhem (procesně) vázán.

Nelze proto přisvědčit závěrům stěžovatele, že vydáním předběžného opatření bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým nebylo v řízení před obecnými soudy rozhodnuto ve věci samé o podaném návrhu a řízení samo před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno [§ 72 odst.

1 písm. a), § 75 odst.

1 zákona].

O posuzované ústavní stížnosti proto bylo rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno[§ 43 odst.

1 písm. e) zákona], neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona).

V Brně dne 12. července 2000