Decision detail

II.ÚS 453/2000

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.453.2000
Date: 25. 10. 2000
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 453/2000 ze dne 25. 10. 2000

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Antonína Procházky a soudců JUDr.

Vojtěcha Cepla a JUDr.

Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele ing. arch.

R., zastoupeného advokátem JUDr.

D., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

2000, čj.

26 Cdo 1661/98-105, t a k t o: Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í : Navrhovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.

1994, čj.

29 Co 39/94-55, jako pozdně podané, neboť dle jeho přesvědčení jím byl porušen čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu podání dále vyplývá, že navrhovatel napadá i "předchozí rozhodnutí" v projednávané věci, jimiž bylo porušeno, jak se navrhovatel domnívá, jeho právo vlastnit majetek (čl.

11 Listiny).

Navrhovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že mu nebyl znám institut dovolání a že dovoláním napadený rozsudek neobsahoval poučení, z něhož by možnost podání dovolání vyplývala.

K dalšímu porušení jeho práv pak dle jeho názoru došlo ještě v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, kdy tyto jednak nesprávně hodnotily provedené důkazy a jednak některé závažné okolnosti pominuly, což vedlo k neúplnému posouzení projednávaného případu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn.

25 C 202/92, a dospěl k závěru, že stížnost z části není důvodná a zčásti je pozdně podaná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, ledaže by došlo k porušení principů obsažených v hlavě páté listiny.

Toto ovšem v projednávaném případě nebylo zjištěno.

Dovolací soud odmítl usnesením podání navrhovatele ze dne 30.

1996, doručené Nejvyššímu soudu dne 1.

10.

1996, nazvané "žaloba a stížnost na porušování zákonů ĆR a lidských práv", spolu s navazujícími podáními ze dne 14.

1997, 28.

1997 a 13.

1998, kterými navrhovatel napadá původní rozhodnutí soudů obou stupňů, jako pozdně podané.

Zároveň se v odůvodnění řádně vypořádal i s námitkou navrhovatele, uplatněnou nyní i v ústavní stížnosti, že se navrhovatel "opakovaně obrátil" na soud prvního stupně i odvolací, přičemž tato jeho podání měla být taktéž posouzena jako dovolání.

Dovolací soud k tomu uvedl, že ze zprávy Městského soudu v Praze, kterou si za tímto účelem vyžádal, ani z připojených spisů téhož soudu, sp. zn.

Nc 2315/96 a sp. zn.

29 Co 39/94, nevyplývá, že by ve lhůtě stanovené k podání dovolání, bylo doručeno jakékoliv podání navrhovatele, které by mohlo být považováno za dovolání proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu.

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; pokud obecné soudy respektují podmínky zakotvené v § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Uvedené se vztahuje i na projednávaný případ a Ústavní soud tak v tomto bodě porušení práv navrhovatele neshledal.

Námitka, navrhovatelem v ústavní stížnosti uplatněná, že mu nebyl znám institut dovolání a že rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, není důvodná.

Občanský soudní řád z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v § 157 odst.

1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání.

Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku dovolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně.

V žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání.

V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání.

Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku.

Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.

Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání.

Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana ( srov.

Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

9, usnesení č.

21, C.H.

Beck, 1997).

Za dané situace ani neznalost institutu dovolání, na kterou se nyní navrhovatel odvolává, nemůže vést k závěru, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno jakékoli právo navrhovatele.

Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, kterou navrhovatel napadá meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, považuje Ústavní soud návrh v této části za pozdně podaný.

Podle § 72 odst.

2 zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

331/1993 Sb., bylo lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Rozhodnutí odvolacího soudu v projednávaném případě nabylo právní moci dne 30.

1994, navrhovatel podal ústavní stížnost, která z hlediska obsahového proti tomuto rozhodnutí brojí, k poštovní přepravě dne 27.

2000, tedy po uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti určené.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) a odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh z části pozdně podaný a z části zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2000 JUDr.

Antonín Procházka předseda senátu